Teambuilding teplické prodejny: skialpy, mlha a Bouřňák

Složení výpravy bylo jasné: Radek, Radka, Matěj, Adéla, Mates a Tereza. Po práci jsme naložili auto a zamířili směr Mikulov v Krušných horách. Skialpovou výbavu jsme si zapůjčili z naší vlastní půjčovny, konkrétně vybavení Dynafit, které běžně nabízíme zákazníkům. Tentokrát jsme si ho ale chtěli vyzkoušet v reálných horských podmínkách.

Cesta do Mikulova nás přivítala čerstvou sněhovou nadílkou. Jízda autem připomínala Rallye tisíce jezer. Soustředění, klid v rukách, žádná zbrklost. Hory už dávaly najevo, že dneska si nic nevezmeme zadarmo.

Na parkovišti sraz. Rychlá domluva, výbava Dynafit připravená, čelovky Silva na hlavách. Adéla vytahuje splitboard, my ostatní skialpy. Všichni zkušení lyžaři, ale respekt z hory je povinná výbava každého z nás.

Výstup na legendární Bouřňák byl značený reflexními prvky, které v mlze svítily jak majáky. Místy to nebyla žádná pohádka. Nový sníh zavál stopu a člověk musel hledat cestu, kterou místní skialpinisté znají nazpaměť. Čelovky kreslily kužely světla do bílé tmy a sněžení houstlo.

Na vrchol jsme dorazili zhruba za 45 minut. Rychlá pauza. Pásy dolů. První sjezd.

Hrobská. Viditelnost sotva deset metrů.

Sníh bodal do očí jako malé jehličky a vítr si nebral servítky.
„Tak jde se na to!“
„Nepřepírej se s těma lyžema a jeď!“ křičí na mě Mates.

Respekt k hoře i lyžím si vyžádal svou daň, ale v prašanu se krásně obloučkovalo. Sníh odletoval od lyží a každá zatáčka byla malá výhra. Orientuji se čistě podle světýlek čelovek, rozhozených po svahu jako souhvězdí.

Pod vlekem znovu tulení pásy a druhý výšlap. Nohy už bolely, ale hlava byla klidnější. Vrchol nás přivítal mlhou a pořádnou vánicí. Sundáváme pásy a vyrážíme dolů po čtyřce.

V hlavě mi naskakuje hláška z Anděla na horách:
„Vy čo ste slabší lyžiari, nejazdite priamo šusom, ale traverzujte pomaly oblúčkami.“

Tak jo. Poslechl jsem.

Tereza ocenila hlavně to, že se člověk dokáže po práci zvednout a jít si sáhnout na vlastní hranice:

„Po práci se člověku nikam nechce, ale proč se trochu nepřekonat. Teambuilding jak se patří a po dvou hodinách náročné aktivity se spí jedna báseň.“

A David k tomu s typickým nadhledem dodal:

„Podmínky byly drsné a člověk si sáhne na komfortní zónu. Ale právě z té nepohody vznikne zážitek, na který se dnes už dívám s úsměvem.“

S kolegy trávíme spoustu času v práci. O to důležitější je občas ten čas zpestřit sportovním výkonem a společným zážitkem mimo zaběhlé koleje. Skialpový teambuilding na Bouřňáku nám tohle splnil beze zbytku. Bylo to fajn.