Road Classics Klínovec 2025: Když ti nohy hoří, ale hlava zpívá

Zázemí závodu se rozkládá na samotném vrcholu Klínovce nejvyšší hory tohoto drsného, ale nádherného pohoří. Cíl přímo na vrcholu, start asi kilometr níž. Už to samo o sobě říká, že tohle nebude odpolední projížďka po cyklostezce. Ale právě to jsem chtěl. Vyrazil jsem v kategorii Švih, což je přesně to pravé pro nás, co si chceme zažít tu pravou závodní atmosféru, ale bez nervů a vteřin na tachometru. Stačí držet průměr nad 20 km/h a jste „v limitu“. Zní to nevinně. Ale to ještě nevíte, co vás čeká.

Ale jakmile projedu další kopce a serpentiny, začíná se ozývat prázdné břicho i sucho v puse. V Krásné Lípě už stavím. Doplňuju bidony, dávám banány, gel a hlavně se trochu nadechuju. Ještě pořád to jde. Ale už tuším, že tohle nebude jen pohádka.

Krize jako z učebnice

Kousek za Přebuzí mě míjí vůz s nápisem "Konec závodu". V tu chvíli bych nejradši seskočil a schoval se do příkopu. Ale pořadatel mě ujišťuje, že jsem v limitu a mám pokračovat. To mi vlije novou sílu do žil. Chvíli jedu jak král hor. Jenže pak... to přichází.

Bučínská stezka. Znám ji z MTB. Jenže dneska mě vítá s ostrým výjezdem, na který tělo vůbec nebylo připravené. Nohy tuhnou, přichází křeče. Magnézko, gel, protahování, zaklínadlo „Shut up legs!“... a nic. Hlava zoufale hledá důvod, proč pokračovat. Stromy kolem mě pozorují s klidem stoletých svědků a já k nim mluvím jako k terapeutovi. „Hele, jenom pár kiláků, pak bude sjezd, fakt.“

Najednou vidím malebnou vesničku a myslím si, že je to Boží Dar. Nadšení! Motivace! Ale ne, je to Horní Blatná. Trochu zklamání, ale zároveň úleva je tu bufet. Bidony, sůl v cole, další magnézko a hlavně člověk, se kterým jsme si začali navzájem pomáhat. Nejsme závodní tým, ale odteď si držíme záda jako bráchové.

Když už fakt nemůžeš… můžeš ještě trochu

Z Horní Blatné vyrážíme spolu. Čeká nás posledních 20 kilometrů. Jenže co bych to byl za Krušnohorce, kdybych nečekal ještě jeden brutální výjezd? Samozřejmě že přišel. Nohy ztěžkly jako betonové kvádry. Druhá krize. Už neříkám „shut up legs“, už říkám: „Držte huby, jedem.“

Naštěstí se podaří nahodit morál. I přes technický problém s přesmykačem (vytažení a reset baterie, klasika), pokračuju dál. Potkávám sanitku, záchranář se ptá, jestli nepotřebuju pomoc. Říkám mu, že leda něco na „zpružení“, ale že jinak jedu. Usměje se a mávne. Lidi na trase fandí, povzbuzují, slyším „allez allez!“ z francouzského vozidla. A najednou jako blesk z čistého nebe Boží Dar. A v něm moje Nikol.

Stojí s transparentem „Radek jede“ a v očích má dojetí. Vidí, že melu z posledního. Podává mi plechovku vychlazené coly. Otvírám ji jako elixír života a vím, že teď to dojedu. Za sebe. Za ni.

1 km do cíle. 1 km k euforii.

Na poslední křižovatce vidím ceduli 1 km do cíle. Hlava spíná zbytky sil. Nohy znovu šlapou. Silnice se zvedá, ale já se zvedám taky. Diváci tleskají, plácají mě po zádech, najednou mám pocit, že mě nesou. Vidím bránu FINISH. Projíždím ji a svět se na chvíli zastaví.

Dostávám finišerskou medaili, potkávám kolegu, se kterým jsme se tahali přes všechny krize. Plácneme si. V očích máme vyčerpání, ale i radost. Je to za námi. Dali jsme to.

Po závodě? Kuřecí vývar, lasagne a pokec s legendou

V cíli mě čeká vývar s nudlemi, možná nejlepší polívka mého života. A hned nato lasagne Bolognese. V kombinaci s euforií z dokončení to chutná jako Michelinské menu. V mezičase potkávám Lubora Tesaře, ředitele závodu a legendu české cyklistiky. Přátelsky se pozdravíme plácnutím, pokecáme o závodu i o pocitech, které člověk na trase zažil. Monument, který vytvořil, jsem mu musel pochválit a nechybělo ani pozvání na Ještěd.

Co říct závěrem?

Byl to dar. Nebyl jednoduchý. Bolel. Ale za každým kopcem čekal zážitek, a za každou krizí přišlo vítězství. Road Classics Klínovec 2025 ukázal, že tělo možná někdy řekne „dost“, ale hlava a srdce řídí směr. A právě díky nim jsme dojeli.

Cyklistika totiž není jen o svalech. Je o trpělivosti, pokoře a vnitřním dialogu, který si vedeme, když se cesta zvedá a síly mizí. Je to taková malá životní metafora: někdy nevíš, jak zvládneš další metr, ale nakonec dojedeš a jsi silnější než předtím.

A o tom to je.