Poprvé na skialpech

Jelikož jsme skialpem a lyžemi takřka "nepolíbeni", chtěli jsme jet do skiareálu, respektive abychom dolů sjížděli po upravené sjezdovce. Na lyžích jsme stáli naposledy, když nám bylo přibližně 8 let, což už je opravdu nějaký ten pátek. Já jsem sice jezdila v období dospívání na snowboardu a hodně na běžkách, ale lyže jsou přece jen trochu něco jiného a v podstatě se na nich znovu učíme.

V Koloshopu jsme si půjčili celou výbavu od Dynafitu (až na helmy, které jsme zapomněli, takže nás zachránily bikové), já jsem ještě dostala od kolegyň z Koloshopu (díky, Ivko!) krátké školení o skialpech a trasách - a hurá na sníh.

Podmínky na skialpy byly nejlepší přesně týden před tím, než jsme se rozhodli jít my. Celý týden vše odtávalo, ale my jsme si řekli, že už nic neodkládáme a jedeme. Jen jsme museli jít podmínkám naproti a původní plán vyrazit na Bouřňák se změnil na Klínovec, kde jsme věděli, že je dostatek sněhu.

Pásy jsme měli nasazené už z domova (je lepší je nasazovat v teple), nacvaknout boty a jdeme. Držíme se při kraji sjezdovky, je neděle, poměrně hodně lidí, ale s tím jsme počítali a vlastně nám to nevadí. Potkáváme i dost skialpinistů, většina nám jich utíká nebo jde jinudy. Dojdeme na Neklid, přeběhneme pár sjezdovek a druhou částí Rondo až na vrchol. Až na jeden červený, prudký úsek sjezdovky je to velmi pohodová trasa, skoro až moc rovná. Na vrcholu jsme i se zastávkami za 2 hodiny.

Plán, že sjedeme a znovu vyjdeme Dámskou sjezdovku, bohužel vzal za své. Buď jsem si špatně utáhla boty nebo měla nevhodné ponožky a udělaly se mi zespodu na nohou puchýře, takže jsme se rozhodli z vrcholu Klínovce jet rovnou Lázeňskou dolů. Sundat pásy, utáhnout boty, přenastavit vázání, obléknout se, nasadit helmy - a můžeme.

Dost možná pro nás bylo náročnější sjet dolů než vyjít nahoru, ale zvládli jsme to. Přeci jen nám lyžování někde „vzadu v hlavě“ zůstalo. Tuším, že příště už vychytáme detaily a bude to na 100 % a skialpy dostanou místo v našich oblíbených zimních sportech.