Noc Tuleních pásů po roční pauze v race setupu

Pro mě osobně to byla letos docela výzva. Minulou sezonu jsem musel kompletně vynechat kvůli operaci kolene, takže návrat na start nebyl úplně samozřejmostí. Naštěstí operace dopadla dobře, rehabilitace proběhla, jak měla, a já se cítil připravený. Hodně mi pomohly i dobré sněhové podmínky, které letos konečně dovolily se na skialpinistické závody rozumně připravit.

Velkým impulsem pro letošní návrat bylo i nové vybavení. Po letech zkoušení, kompromisů a přemýšlení jsem se rozhodl jít naplno do závodního setupu. Konkrétně jsem sáhl po lyžích, vázání a botách Dynafit Mezzalama. Doplnil jsem je závodní kombinézou Dynafit DNA a novou přilbou Dynafit Blacklight. Celý set působí extrémně lehce, ale zároveň pevně a přesně - přesně tak, jak člověk u race vybavení očekává. V kombinaci se stoupacími pásy Pomoca všechno fungovalo skvěle a hlavně přirozeně, bez toho, abych měl pocit, že s výbavou bojuju.

Samotný závod měl start, jako už tradičně, přímo v Peci pod Sněžkou. Nejprve slavnostní průvod městem - na botách, s lyžemi upevněnými na batohu - a pak přesun na místo ostrého startu. Ten byl letos o trochu později, v 17:20. Díky velkému počtu účastníků byla už cesta na ostrý start pořádná tlačenice a místy to byl docela boj o pozici. Zpětně se ukázalo, že právě tohle bylo pro slušný výsledek docela zásadní.

Ze startovní brány jsme totiž vybíhali někde z konce první třetiny startovního pole a ten kilometr běhu po asfaltu až k úpatí lanovky vedoucí na Růžohorky byla pěkná mela. Posunout se nám sice o něco podařilo, ale při nástupu do stopy na lyžích (konečně) už bylo čelo závodu daleko před námi. První stoupání bylo technické, což mám rád - racové pásy Pomoca mě podržely a lehké krátké lyže byla radost v technických cik-cak pasážích ovládat. Nicméně prostoru dostat se víc dopředu bylo minimum.

Na vrcholu nás čekala první občerstvovačka, kterou měl k mému potěšení na starosti náš partner Chimpanzee. Sáhl jsem po jednom gelu a horkém ionťáku, což byl mimochodem výborný nápad při mrazu, který nahoře panoval. Pak rychle pásy dolů, přepnout se do sjezdu a vyrazit na Portášky.

Při sjezdu po lesní cestě i na vrcholu Portášek byla hustá mlha a i když jsem cestu celkem znal, chvílemi jsem vůbec nevěděl, kam jedu, a musel jsem tlumit výkon na své čelovce Silva.

Pod Portáškami ve Velké Úpě jsme s parťákem opět nasadili pásy, doběhli kus po silnici zpět do stopy a začali druhé stoupání Javořím dolem. Tohle stoupání už bylo víc do tahu a v tempu. Při mých předchozích startech mi tenhle kopec moc nechutnal, ale letos jsem se cítil podstatně líp a užíval si skvělou atmosféru, kterou diváci podél trati dokázali vytvořit. Jako vždy byl největší hukot na druhé občerstvovačce u Dakoty. Tam jsem sáhl už jen rychle po něčem k pití a kousku Fidorky a bez zastavení jsme stoupali dál.

Sjezd z Javoru byla taková rychlovka, poté další zastávka na nasazení pásů, krátký výběh a finální sjezd přes Zahrádky do cíle.

Trasu dlouhou něco přes 13 km s 1 000 nastoupanými metry jsme nakonec zvládli za 1 hodinu a 45 minut, což stačilo na celkové 37. místo a 11. místo v kategorii muži 2.

Z výsledku nijak odvařený nejsem, ale alespoň je motivace makat dál a příští rok to zase o kus posunout. Bez ohledu na výsledek jsme si atmosféru závodu užili na maximum a tradiční vyhlášení s afterparty na Klondiku to jen podtrhlo.

Takže skialp zdar a příští rok v Peci znovu na startu NTP!