MUTR 2026 z pohledu běžců z Koloshopu

Letošní MUTR opět spojil všechny, kteří milují běh, výzvy a překonávání vlastních limitů. A u toho jsme samozřejmě nemohli chybět ani my z Koloshopu! Na startu jsme měli své zástupce, kteří se s tratí poprali na vlastní kůži, a zároveň jsme hrdým partnerem tohoto závodu. Přečtěte si, jaké zážitky si z něj odnášíme.

Publikováno: 16. 10. 2026

8 min. čtení

Kuba

Jsem spíš cyklista, a tak byl tento závod mým druhým běžeckým závodem v životě. Letos jsem z různých důvodů během léta běhal trochu víc než v jiných letech, takže jsem měl už malinko natrénováno. Bohužel ne tolik, kolik by bylo potřeba, a rozhodně ne tolik jako jiní běžci :-).

Mým cílem nebylo umístění, ale spíš ze sebe dostat maximum a podat nějaký slušný výkon. Můj plán byl čas 1 hodina a 20 minut.

V den závodu bylo nakonec docela slušné počasí (na říjen), a hlavně nepršelo, což bylo super. Hned po startu vede trasa pořád do kopce a já se dostal na limit velice rychle. Po delším výběhu pod Bouřňák mě čekal delší, pozvolný seběh. A jestli mi něco nejde, tak jsou to právě seběhy.

Snažil jsem se držet co nejvyšší tempo, ale nebylo to ono. Když jsem doběhl k Vrchu tří pánů, nohy už mě pekelně bolely, cítil jsem lehkou krizi a přede mnou byla ještě polovina trasy. Rval jsem to dál, ale po seběhu k nádraží na Novém Městě už mi nohy začínaly vypovídat službu. Říkal jsem si, jestli to vůbec doběhnu.

V mírném stoupání k trafu to zase docela šlo, ale sil už bylo málo. Doběhl jsem k Turistické sjezdovce a čekaly mě asi 2 km do cíle, pořád z kopce, navíc v pro mě docela technickém terénu. Nohy bolely a rychlost nebyla nic moc. Navíc se na mě zezadu začal dotahovat nějaký závodník. Zatnul jsem zuby a zkoušel ze sebe vymačknout maximum. Přece se nenechám předběhnout před cílem!

Nakonec jsem pozici uhájil, ale v cíli jsem byl tak vyšťavený, že se mě ptali, jestli se mi něco nestalo :-).

Nakonec z toho byl cílový čas 1:23:24 a 8. místo z 31 závodníků v kategorii 40+, takže jsem vcelku spokojený, ale je co zlepšovat.

Jinak to byl krásný závod se super zázemím a organizací.

Terka

Já, běžecký odpůrce, a běžet 16 km? Z toho asi 7 km do kopce, navíc v terénu? Přesně takhle nevěřícně bych reagovala na začátku prázdnin, kdy jsem byla ráda, že uběhnu 5 km v kuse a nedostanu u toho infarkt.

O pár měsíců později stojím na startu v Mikulově a chystám se na svůj první závod MUTR 16+ km. Nemám za celý život naběháno tolik, kolik má polovina startovního pole za jediný měsíc, ale i tak je to jedna z nejlepších zkušeností, do které jsem se mohla pustit.

První kilometry vedou stále do kopce, ale snažím se běžet, i když se moje tempo blíží rychlosti šneka. Po vyběhnutí na asfaltku u vrtulí do sebe posílám gel od Penca, rychle ho zapíjím vodou a vyrážím vstříc rašeliništi a závěrečným kilometrům, které vedou převážně z kopce.

Nejdřív se ozývá levé koleno, pak i pravé, ale poslední seběh už běžím, co mi síly stačí. Cílem probíhám s úsměvem a skvělým pocitem, že tenhle závod rozhodně neběžím naposledy.

Nora

Úplně poprvé jsem se zúčastnila trailového závodu v Mikulově.

Mám za sebou už spoustu závodů, od atletické dráhy přes silniční běhy, trailové závody až po ultramaraton, takže na první dobrou můžu velmi dobře posoudit tento perfektně zorganizovaný závod, který byl plný skvělých lidí, kteří sport milují tělem i duší.

Na závodě byly dvě trasy, 50 km a 16 km. Já jsem si vybrala tu kratší, která měla převýšení necelých 500 m.

Startovali jsme po poledni a trasa nás zavedla hned zostra rovnou do velkého stoupání až nahoru nad sjezdovky, kde jsme běželi po úpatí Krušných hor střídavě lesem či po betonové cestě. Ačkoliv jsem původem z Teplic, tyto cesty vůbec neznám a běžela jsem po nich úplně poprvé. Jelikož nám počasí úplně nepřálo, bylo sychravo a mlha, a do toho jsem se kousla, že zkusím zaběhnout na umístění, tak se přiznám, že jsem si závod ze stránky užít a kochat se úplně moc neužila.

Od desátého kilometru jsem toho začala mít tak trochu plné kecky, ale jakmile přišel závěr a klesání zpět do cíle, čekal nás už jen dlouhý seběh, tak se mi ulevilo. Tam už to byl takový ten běh „zadarmo“, už jen pozorně a technicky sbíhat.

Do cíle jsem doběhla v čase 1 hodina a 27 minut s dobrým pocitem, i když trochu vorvaná. Třešničkou na dortu pro mě byla informace, že jsem se umístila celkově mezi ženami na 3. místě a ve své kategorii na 2. místě.

Co bych chtěla podotknout: v zázemí závodu byl stan Dynafit, kde byla možnost půjčení a testování různých bot. S kamarádkou jsme do toho šly a do jedné novinky, která vyjde až příští rok, jsme se obuly a závod v nich odběhly. Což ale, prosím, nedoporučuji, to je jen naše bláznovství, testování běžecké boty si vždy raději vyzkoušejte při nějakém výběhu na kratší vzdálenosti. Boty každopádně byly skvělé, při sebězích jsem neměla jedinou pochybnost a měla jsem naprostou jistotu. Myslím si, že se máte na co těšit. :)

A jako velký milovník jídla bych chtěla strašně pochválit bohaté občerstvení, které na závodě bylo. Velký výběr, kde si na chuť přišel rozhodně každý, od slaného přes sladké a taky guláš, který do mě po závodě krásně zapadl.

Moc děkuji všem organizátorům a také účastníkům za tak úžasný, milý, až skoro rodinný závod. Už teď se těším na další, neboť pro mě bude účast už takovým pravidlem, pokud budu moct.

Radek

Letošní MUTR byl pro mě už druhým ročníkem a na 16kilometrovou trať jsem vyrážel s jasným cílem. Zlepšit svůj loňský čas a dostat se pod dvě hodiny.

Když jsem vyběhl na vrchol Tří pánů, začalo mi být jasné, že je tento cíl reálný. Vybaven trailovými botami Saucony Peregrine 15, které mi po celou dobu doslova hrály do kroku, jsem si užíval každý kilometr.

Menší krize přišla u Osecké boudy, kde jsem do sebe kopl SIS gel, který mě pořádně nakopl. Při pohledu na hodinky jsem navíc věděl, že vysněný čas pod dvě hodiny mám na dosah. A tak jsem jako mladý kamzík vyrazil vstříc cíli, do kterého jsem doběhl s obrovskou radostí.

Byl to skvělý závod, parádní atmosféra a další běžecká zkušenost. A protože je vždycky co zlepšovat, cíl pro příští ročník už mám jasný, dostat se pod hodinu a 45 minut!

Tomáš

Když jsem se dozvěděl, že mám díky Koloshopu možnost jet na tento závod, podíval jsem se na mapu a profil trasy. Očekával jsem poměrně rychlou padesátku, a tak jsem se těšil, že to bude zase něco jiného, než na co jsem zvyklý.

Na start přijíždím s předstihem, vyzvednu si startovní balíček, omrknu stánky a jdu se chystat na rozcvičku. Počasí je na závod ideální, nějakých 10 stupňů, jen s občasným lehkým mrholením.

Po rozcvičení už se jde na start. Ten je tedy docela ostrý – čekají nás asi 3 km do kopce, který je sice běhatelný, ale člověk to nechce přepálit. Nechávám tedy první střelce běžet a držím se na pátém místě. Běžím si svoje.

Po výběhu nahoru strávíme chvíli na rovině a pak následuje seběh lesem, kde jsou lesní cesty pokryté listím. Běžím zde opatrněji a předbíhají mě dva běžci. Jakmile se ale trasa zvedne zase nahoru, oba předbíhám a začíná moje docela dlouhé sólo.

Na trase se střídají asfaltové cesty s parádními lesními pěšinami a celé to utíká fakt rychle. První občerstvovačku jen míjím, na druhé už doplňuji ionťák. Jídlo vypadá taky moc dobře, ale moje strategie je odběhnout celý závod na gelech a želé, takže se nezdržuji a běžím dál.

Zhruba na 30. kilometru před sebou po dlouhé době vidím závodníka, který po chvíli přechází do chůze. Když ho doběhnu, říká mi, že začíná chytat křeče. Dávám mu od sebe dvě solné tablety, popřeji mu, ať se mu daří, a běžím dál.

Na další občerstvovačce opět doplňuji vodu a pokračuji. Zhruba na 43. kilometru se napojuje trasa šestnáctikilometrového závodu, což je moc fajn, protože se dá popotáhnout s rychlejšími závodníky.

Asi 3 km před cílem vidím před sebou závodníka, jak vybíhá z lesa. Podle vesty s hůlkami usuzuji, že běží delší trasu. Po chvíli ho dobíhám a začínám tušit, že bych mohl být na třetím místě. Při seběhu už také lehce cítím křeče, a tak se snažím uvolnit krok a hlavně doběhnout.

V cílové rovince se od moderátorů dozvídám, že jsem opravdu třetí! Povedlo se mi odběhnout závod prakticky na hranici svých možností, za což jsem rád. Osvědčila se také moje výživová strategie – během závodu jsem do sebe dostal dva velké gely, dva malé gely, dva kofeinové gely a dvě želé. Nohy tak měly dostatek energie a síly prakticky až do konce.

Trasa závodu se mi moc líbila. Mohlo by být o trochu méně asfaltu, ale to platí skoro pro všechny trailové závody. Občerstvovačky byly parádní a ta nejlepší na nás čekala v cíli. Já jsem sice byl po závodě ještě asi dvě hodiny takový odpadlý, takže jsem na nic neměl chuť, ale do vyhlášení se to spravilo. Nakonec jsem si mohl pochutnat na vývaru, guláši a případně i různých buchtách, slaných šnecích, řízcích nebo ovoci. Na čepu byla malinovka, nealkoholické i alkoholické pivo, káva, čaj a svařák. Prostě toho bylo tolik, že si každý přišel na své.

Velice příjemná byla také atmosféra před závodem, během něj i po jeho skončení. Fandilo se ještě několik hodin poté, co doběhli nejrychlejší závodníci, a právě to mě na těchto menších, rodinných závodech baví asi nejvíc. Když se k tomu přidá krásná trasa, je to přesně to, co závodníka donutí dojet na závod i přes půl republiky.