Deset dní Portugalskem - ze sedla mezi horami a oceánem

Cesta začala na Letišti Václava Havla, kde jsme potkali Petra Vakoče. Prohodili jsme pár slov a společná fotografie byla příjemným úvodem cyklistické dovolené. Pro mě měl odlet ještě jeden význam: do letadla jsem nastupoval poprvé v životě.

Po příletu do Porta už následovala známější rutina. Vybalit kola, sestavit je, připravit zavazadla a vyrazit na první kilometry.

Z Porta do Amarante a dál mezi vinice

První etapa nás zavedla z Porta do Amarante, kde jsme přenocovali. Následující den jsme pokračovali směrem do oblasti Douro. Pobřežní prostředí postupně vystřídaly kopce a horské průsmyky. Trasa začala ukazovat, že portugalské vnitrozemí dokáže cyklistu důkladně prověřit.

Od přehrady na řece Tâmega jsem se bohužel začínal cítit čím dál hůř. Po výjezdu na další hřeben se přidala výrazná bolest v krku. V nohách jsem měl přibližně osmdesát kilometrů a najednou mi dělalo problém jíst i pít. To při dlouhé etapě představovalo nepříjemnou komplikaci.

Pokračoval jsem dál, ale radost z jízdy ustoupila snaze dokončit trasu. Další průsmyk už zůstal bez fotografické zastávky. Výhledy byly stále krásné, jen jsem je tentokrát nedokázal naplno ocenit.

Přesto mi utkvělo jedno nečekané místo: fotbalové hřiště kdesi v horách. Dvě brány, budova šaten a nikde nikdo. Podobné drobnosti patří k tomu, co mě na cestování na kole baví. Člověk si všimne i míst, která by při rychlejším přesunu snadno minul.

Při příjezdu do oblasti Douro se kolem nás objevily svahy s vinicemi. Zdejší krajinu jsme poznávali přímo z cest mezi nimi a já neodolal ochutnání čerstvých hroznů. Vedle náročných stoupání mi tak zůstala v paměti i jejich sladká chuť.

Neplánovaná přestávka v Manteigasu

Po dalších zhruba čtyřiceti kilometrech vedly moje kroky do lékárny. V mobilu jsem měl připravený portugalský překlad prosby o léky, ale lékárnice nabídla komunikaci v angličtině, takže domluva byla jednoduchá.

Etapu dlouhou přibližně 120 kilometrů jsem dokončil, následující den jsem však kolo odložil. Místo další jízdy přišel odpočinek na hotelu v Manteigasu.

Byla to změna programu, kterou jsem neplánoval. Zpětně právě tahle část výpravy připomíná, že při vícedenním putování nerozhoduje jen připravená trasa a kondice. Do průběhu cesty může výrazně zasáhnout i zdravotní stav.

Výjezd na Torre a nechtěné metry navíc

Po dni volna jsem se cítil lépe a rozhodl se pokračovat. Na svém Superioru, kterému říkám Malborka, jsem zamířil na Torre v pohoří Serra da Estrela, nejvyšší bod pevninského Portugalska.

Bolest po lécích ustoupila a jízdu jsem si znovu užíval. Nebyl to ještě návrat do plného zdraví, ale proti předchozí etapě šlo o výraznou změnu. Dlouhé stoupání a otevřené výhledy patřily k nejsilnějším cyklistickým zážitkům celé výpravy.

Při sjezdu jsem ovšem špatně odbočil. Navigace mě na opuštění plánované trasy neupozornila a chybu jsem zjistil až poté, co jsem ztratil část nastoupané výšky. Nezbývalo než se otočit a část kopce absolvovat znovu.

Když jsem se vrátil na správnou cestu, Garmin oznámil: „Vítejte zpět na trase.“ V tu chvíli bych pochopitelně víc ocenil dřívější upozornění. Do dalších dní to byla připomínka, abych při nejasných odbočkách kontroloval i mapu na displeji.

V horské oblasti jsme projížděli také rozsáhlými spáleništi. Ohořelé svahy vytvářely silný kontrast k předchozí krajině vinic. Místy už byly patrné známky obnovující se vegetace, rozsah zasaženého území však působil velmi výrazně.

Z hor jsme postupně sjížděli směrem k Silvares. Zdejší hornickou minulost mi připomněla nástěnná malba, která se stala další z drobných zastávek po cestě.

Na jih k Atlantiku

Jedna z dalších etap vedla k mysu svatého Vincenta. Cestou jsme se zastavili u závodního okruhu Algarve International Circuit u Portimãa. Z areálu se ozývalo burácení motorů, které na chvíli vystřídalo zvuky naší cyklistické výpravy.

Pak už jsme pokračovali směrem k oceánu. Ve Vila do Bispo přibývala auta se surfy na střechách a bylo zřejmé, že pobřeží je blízko.

První pohled na Atlantik pro mě patřil k vrcholům celé cesty. Po etapách ve vnitrozemí přišel jiný vzduch, otevřený obzor a výrazná změna atmosféry. Závěr cesty k mysu jsem absolvoval s častým rozhlížením a bez potřeby spěchat.

Na místě nechyběla ani setkání s dalšími návštěvníky. S nizozemským turistou jsme prohodili pár slov o kolech a mezi okolními hlasy zazněla také čeština.

V Sagres pak přišel čas odložit cyklistické oblečení a vyrazit na pláž. Místní kluci hráli fotbal, lidé se slunili nebo vyráželi do vln a já si užíval přímořské hemžení. Po dnech v sedle to byla příjemná změna prostředí i rytmu.

Brzy mě ale zlákal samotný oceán. Koupání v příboji se změnilo v dovádění ve vlnách, při kterém jsem málem přišel o sportovní hodinky. Atlantik mi dal svou sílu pocítit zblízka.

Potom jsme se zastavili na občerstvení a počkali na západ slunce.

Jídlo jako součást cesty

Při vícedenní cyklistické výpravě se jídlo přirozeně stává důležitou součástí každého dne. Nejde jen o doplnění energie během jízdy, ale také o hledání něčeho, na co má člověk po dojezdu skutečně chuť.

Protože nejím ryby, měl jsem v některých podnicích omezenější výběr. Kuřecí jídla a těstoviny jsem v nabídce nenacházel tak často, jak bych si přál, a opakovaně jsem končil u hovězího. Ne vždy mi úprava vyhovovala.

O to raději vzpomínám na zastávku ve Vendas Novas. Tamní bifana, houska s masem, se zařadila mezi moje oblíbená jídla celé výpravy. Stejně tak polévka s bramborami, klobásou, masem a zeleninou. Po předchozích zkušenostech převážně s krémovými polévkami to byla vítaná změna.

Ovar: návrat k pobřeží

Při cestě k Ovaru se blízkost oceánu nejdřív projevila změnou počasí. Vzduch se citelně ochladil a do krajiny se začal natahovat opar. Ještě než jsem vodu spatřil, slyšel jsem příboj.

Závěr etapy vedl až k pobřeží. Vlny se rozbíjely o vlnolamy a ve vzduchu se nesla vodní tříšť. Oproti koupání v Sagres to bylo úplně jiné setkání s Atlantikem. Tentokrát jsem byl rád za oblečení navíc a chvíli jen sledoval sílu vody.

Právě podobné proměny prostředí dávaly cestě pestrost. Během jedné výpravy jsme zažili horské průsmyky, vinice, vnitrozemská města i různé podoby oceánského pobřeží.

Přes Porto k letišti

Poslední etapa vedla přes Porto směrem k letišti. I při našem průjezdu bylo patrné, že město žije bohatým nočním životem. Ulice se teprve probouzely do nového dne a místy ještě doznívala atmosféra předchozího večera.

Zamířili jsme k ikonickému mostu Ludvíka I., jehož ocelová konstrukce nad řekou Douro působí naživo opravdu impozantně. Tady stálo za to na chvíli zastavit a vychutnat si pohled na most i okolní město.

Potom jsme sjeli opět k oceánu, kde už pobřeží patřilo sportovcům. Kolem nás proudili běžci a cyklisté a promenády byly plné pohybu. Závěr portugalské výpravy tak vedl prostředím, do kterého jsme s koly přirozeně zapadli.

Poslední kilometry už měly jinou náladu. Člověk stále jede, sleduje provoz a navigaci, ale zároveň si uvědomuje, že se cesta uzavírá. Další večer už nebude následovat příprava na novou etapu.

U letiště jsme našli místo v parku a pustili se do rozebírání a balení kol. Po deseti dnech se naše výprava vrátila k podobné činnosti, jakou začínala. Tentokrát však putovala kola do krabic a my se chystali domů.

Portugalsko ze sedla

Vedle krajiny mi v paměti zůstali především lidé. Při průjezdech menšími místy nás zdravili, mávali a při zastávkách se občas přidalo i podání ruky. Angličtina nefungovala všude, ale pár portugalských slov a ochota domluvit se většinou stačily.

Základem mé slovní zásoby se stalo „bom dia“ a „obrigado“. Při hledání vajíček v místním obchodě přibylo i „tem ovos?“. Byly to drobné situace, které cestě dodávaly osobní rozměr.

Vnitrozemí na mě působilo skromněji než města u pobřeží. Ze sedla jsem mohl pozorovat běžný život, posezení před kavárnami i setkávání místních. Zaujala mě také řada zachovalých starších aut, včetně dvojkových Golfů, Passatů a nečekané Škody Felicia Fun.

Deset dní mi nabídlo mnohem víc než součet kilometrů a nastoupaných metrů. Vyzkoušel jsem si, jaké je několik dní po sobě poznávat cizí zemi na kole, přizpůsobovat program okolnostem a každý večer končit na jiném místě. Ne všechno vyšlo podle plánu, ale právě nutnost občas něco změnit patřila k celé zkušenosti.

Při zpátečním letu jsem poslouchal Smetanovu Mou vlast a těšil se domů. Kolo bylo zabalené v zavazadlovém prostoru a já už nemusel řešit profil další etapy ani směr na nejbližší odbočce. Po deseti dnech mi to připadalo trochu zvláštní. Přes zdravotní komplikace jsem byl rád, že jsem vyrazil. Portugalské hory i cesty podél Atlantiku za tu námahu stály.