Den v životě v přípravě na Ironmana

Rána, která rozhodovala

Běžné dny začínaly v 6:15. Když jsem měl naplánovaný ranní plavecký trénink, zvonil budík už v 5:40. V šest ráno byl bazén obvykle prázdnější a ten klid mi vyhovoval. Den jsem startoval vydatnou snídaní – nejčastěji ovesnou kaší. Dostatečný příjem kalorií byl jedním z nejdůležitějších cílů celé přípravy. Někdy jsem seděl před červeným světlem, jindy jen v tichu přemýšlel. Tyhle ranní chvíle pro sebe jsem využíval hlavně pro “wellness hodnocení”, tedy pro reflektování toho jak se cítím, jestli tělo zvládá regenerovat a jestli nejdu přes hranu. 

Tréninkový režim: disciplína bez výmluv

Trénoval jsem podle plánu, který jsem si sestavoval sám. Díky předchozím zkušenostem z vrcholového sportu a trenérské praxe jsem věděl, co na mě funguje. Objem týdně jsem držel mezi 11 a 15 hodinami. Vždy jsem se snažil držet 4 km plavání, 180 km na kole a 42 km běhu. Ne vždy to vyšlo přesně, hlavně kolo bylo náročné na čas, ale naučil jsem se zátěž dlouhodobě udržet bez přetížení.

Tréninkových jednotek jsem obvykle míval devět týdně. V pracovní dny většinou pouze jednu, o víkendech dvě až tři. Přechodové tréninky (dlouhá jízda na kole + krátký běh) jsem dělal hlavně o víkendech. Cílem bylo naučit tělo přejít ze stereotypní pohybové činnosti do jiné bez ztráty plynulosti.

Strava: jednoduchá a funkční

Stravu jsem držel extrémně jednoduchou. Držím se dvou zásad: dostatek sacharidů při tréninku a kvalitní, nutričně bohaté jídlo po něm. Občas si jídelníček hodím do tabulek, jinak spoléhám na rutinu, která funguje. Jím poměrně intuitivně, protože svá jídla opakuji a znám jejich složení. Prakticky to znamenalo jíst cca 5 jídel stále dokola.
Pokud víte, že to funguje, tak proč to měnit?!

Ze suplementace používám to, co má smysl. Každý trénink s iontovým nápojem, po těžších dnech recovery drink. Denně pak magnesium, omega-3, vitamín D3+K2. Občas sáhnu i po kreatinu nebo kolostru.

Spánek a regenerace: nejlevnější a nejúčinnější nástroj

Spánek je pro mě priorita. Vždycky byla a vždycky bude. V posteli jsem většinou v deset večer a cílím na minimálně 7,5 hodiny. Bez dobrého spánku nemá smysl chtít po těle výkon. Na rozdíl od složitých regeneračních procedur je spánek dostupný všem. A pro mě je to gamechanger.

V regeneraci není potřeba si hrát na profesionála a honit nejnovější trendy. Sauna jednou za týden až dva, foam roller. Žádné složité procedury, ale funkční základy. Co ale řeším hodně, jsou data. Sleduji spánek, tepovou frekvenci a variabilitu srdeční frekvence (HRV) přes Oura ring a subjektivně náladu. Díky tomu vím, kdy přidat a kdy ubrat.

Logistika tréninku: jednoduchost nad luxusem

Většinu dne věnuji budování firmy, takže musím plánovat a čas pečlivě investovat. Tréninky proto absolvuji co nejblíž domovu. Nehoním se autem za „ideálními“ podmínkami. Atletický stadion mám kousek, takže si k němu doběhnu s batohem a beru to rovnou jako součást rozcvičení. Čas je klíčová komodita, se kterou se nedá plýtvat.

Na trénink vždy beru gel a mobil. Nejen kvůli bezpečnosti, ale i proto, že rád dokumentuju své tréninky na Stravě. Fotka z tréninku je součástí rituálu.

Když se nechce, přichází "proč"

Každý zná ten pocit, když se člověku nechce vůbec nic. Po psychicky náročném dni v práci se dost často stane, že energie na trénink je na nule. Ale v těch chvílích přichází na řadu disciplína. Vědomí, že jsem si tenhle cíl – Ironmana pod deset hodin – nevybral jen tak. Když má člověk jasné "proč", dokáže se přinutit i tehdy, když motivace úplně chybí.

Je to mentální hra. Často jsem si během tréninku říkal „ještě jednu sérii“, i když jsem věděl, že jich mám třeba ještě pět před sebou. Mozek se snaží vyjednávat, ale většinou vyhraje ta část, která říká: „Ještě trochu.“

Během května jsem zažil tréninkovou krizi. Počasí, práce, únava, všechno se sešlo. Ale věděl jsem, že to přejde. Lehce jsem ubral, nechal tělo i hlavu trochu vydechnout a po dvou týdnech to bylo zpátky. Umět zpomalit je lifehack.

Cesta, která něco stojí

Tahle příprava mě naučila říkat ne. Den jsem měl rozplánovaný téměř na minuty a pro sociální život moc prostoru nezbývalo. Ale mělo to smysl a věděl jsem, proč to dělám. A i když to znamenalo obětovat pohodlí, přinášelo mi to pocit naplnění.

Ironman není jen závod. Je to způsob, jak se naučit pracovat sám se sebou, s tělem, hlavou i okolnostmi. Je skvělý pocit stát na startovní čáře a nemít o sobě pochybnosti. Vědět, že jsem se připravil nejlíp, jak jsem mohl. Vědět, že jsem tomu dal maximum, každý den.