Běžecký závod Adamello Ultra Trail

Závod se koná každoročně na konci září v horské oblasti Pontedilegno–Tonale na severu Itálie, konkrétně v okolí obce Vezza d’Oglio, která slouží jako start i cíl. Trasa vede po historických vojenských stezkách z období první světové války, přes bývalé bunkry, zákopy a opevnění, což dodává běhu nejen sportovní, ale i silný historický rozměr. Celý podnik se odehrává ve středních a vyšších horských polohách s výrazným převýšením. Nejdelší varianta měří 170 kilometrů s převýšením přibližně 11 500 metrů, dále se běží trasy o délce 100 km (6 050 m převýšení), 60 km (4 000 m) a nejkratší 35 km (2 200 m). Terén je technicky i fyzicky velmi náročný, často vedený po úzkých horských chodnících, včetně nočních pasáží. Díky kombinaci horského prostředí, historie a extrémní výzvy patří Adamello Ultra Trail mezi nejnáročnější, ale zároveň nejautentičtější ultratraily v Evropě.

Závod se běžel v pátek, ale my jsme s bandou vyrazili už ve středu – užít si trochu té Itálie, hlavně po stravovací stránce! :) Ve čtvrtek jsme se všichni lehce a krátce proběhli a večer navštívili zázemí startu, kde jsme si vyzvedli startovní balíčky a zúčastnili se i předzávodní tiskové konference. Nervozita rozhodně nechyběla. Na apartmánu jsme řešili oblečení na závod, počasí nás trochu stresovalo, hrozil sníh, a ve výbavě byly mimo jiné i povinné nesmeky. Zvolit vhodné vrstvy bylo těžké, někteří z nás běželi 100 km, jiní 60 km, tedy dlouhá cesta. Jedno z nejdůležitějších je výběr bot. Já opět sáhla po svých oblíbených Saucony, konkrétně Saucony Xodus Ultra 3.

Z vrcholu Cima Rovaia jsme sestoupili přes sedlo Plasa Geru (2 213 m n. m.) až do lokality Cortebona (1 770 m n. m.), kde byla velká občerstvovací stanice (zhruba osmnáctý kilometr). Neodolala jsem polévce minestrone, napila se coly, kopla do sebe malé espresso a společně s kamarádem, kterého jsem tu potkala, jsem běžela s velkou chutí dál, cítila jsem se najednou posílená po všech stránkách.

Další stoupání směřovalo téměř k sedlu Bocchetta di Valmassa ve výšce 2 499 m n. m., kdy jsme na zhruba šesti kilometrech nastoupali kolem 600 výškových metrů. Běželi jsme kolem krásné horské chaty Malga Prisigai.

Následoval delší seběh kolem další občerstvovačky, kde na nás čekal naprosto skvělý support – kamarádi z týmu pro nás měli připravené osobní batohy s věcmi, které jsme si před závodem nachystali. Mohli jsme se převléknout do suchého, nebo doplnit zásoby suplementů.

Doběhli jsme až k Malga Somalbosco (1 954 m n. m.), bývalé salaši na rozlehlé horské louce, odkud nás čekalo poslední těžší stoupání k malému jezeru Monticelli (2 306 m n. m.). Na zhruba třech kilometrech jsme nastoupali skoro 400 výškových metrů a byli lehce za půlkou závodu. Teď nás čekal, až na pár sice malých, ale zato ostrých výstupů téměř už jen seběh. Poslední občerstvovačka byla u nádherné horské chaty Rifugio Valmalza, kde jsme využili teplého čaje a doplnili tekutiny do lahví. Seběhli jsme do kouzelné horské osady Santa Apollonia, kde nás ještě jednou podpořili kamarádi na trati, a my už s úsměvem a hlavou vzhůru vyrazili uběhnout zbývajících zhruba dvacet kilometrů do cíle.

Musím říct, že posledních deset kilometrů bylo opravdu nekonečných a bolavých. Nemít tam parťáka, bylo by to pro mě výrazně náročnější. Jakmile jsem ale z dálky znovu uviděla městečko Vezza d’Oglio, radostí mi vlétly slzy do očí!

Po skoro jedenácti hodinách společně dobíháme štěstím bez sebe do cíle!

Přestože nám počasí úplně nepřálo a přišli jsme tak o spoustu krásných výhledů, všichni z týmu jsme doběhli ve zdraví, spokojeni se svými výsledky. 

Celý závod byl vlastně jen třešničkou na dortu našeho výletu, neboť jsme celé dny ( i ty po závodě ) strávili v úžasné partě skvělých lidí a odjíždíme s nezapomenutelnými společnými zážitky zase domů.
Adamello Ultra Trail pro mě byla obrovská zkušenost a zážitek. I přesto, že jsem se v dřívější době těmto “šílenostem” vyhýbala jsem tomu propadla a nyní už plánuji podobné závody ( výzvy ) na další sezónu.