Laďky zkouška na těžko s těžkým Jankem

"Už mi to strašně chybělo." 

Nějaká sportovní ptákovina. Co ale vymyslet, aby se to dalo zmáknout s juniorem. Pojedu na těžko na kole! 

Kam jet, aby tam nebyla auta. Bylo to dostupné a v civilizaci. Podel Labe! První varianta, na pohodičku z Ústí do Drážďan. Představa byla často stavět, aby se dítě protáhlo z vozíku, já dávala kávičky a radlera. Dobrý ne? Někdo bude na telefonu, kdyby něco a uvidíme. Nejdříve domlouvám jednu kamarádku, pak kamaráda, pak je ve hře další kamarádka, pak další … nakonec, že pojede soused - čti otec, i ten nakonec nejede, ale bude na telefonu a sejdeme se v kempu. Jedu sama. Trvám na svém, že nechci vůbec nic do auta a vše si potáhnu s sebou, jako kdyby tam to auto nebylo. Chci to přeci zkusit se vším všudy.  Původní plán se díky změnám v účastnících pozměnil. Pak ještě několikrát. Z původního podél Labe se mění na, z chaty na Novém Městě, přes vršky, spadnout do Děčína a pak už podél řeky. Dříve 70 km rovinka a kávičky, se mění na 100 km, půlka lehce houpavá bez kávičky. 

Řeším, kdy vyrazit. Kvůli počasí. Nakonec to bude v neděli. V pátek dáváme dohromady poslední věci … brašny, oblečení. V sobotu to zkouším vše narvat na kolo a do chariotu. Daří se. To by člověk neřekl, kolik toho muže vzít (no ale ta váha viď) … pleny, příkrmy, oblečení moje, Janka, stan, karimatka, spacák … no málo toho není. 

Neděle ráno. Hory jsou v mlze, fouká. Začíná to pěkně. Nikdo (kromě babiček) neprotestuje. Vyrážím. Kolo s nákladem je tak těžké, že s ním nejde sejít od chaty dolu. Mám pocit, že mě vozík s Jankem předjede. No nic, nasedám a jedu. Po 4 kilometrech mezi Vitiškou a Cínovcem funím, jak ten vlak na Moldavu. Janek to zakápnul hned na Vitišce. Parťák. Cínovec, Fojtovice, Adolfov, pivo, protáhnout Janka. Frčíme dál. Krásný les, Petrovice, Tisá, oběd. Jede se dobře. Sice fouká, jednou jsme trochu zakufrovali a odměnou nám byl kopec navíc, ale co. Původně jsem chtěla dojet do Děčína, ale už druhý den hlásí povodně a tak to chci protáhnout a napojit se na cyklostezku až za Děčínem. V Maxičkách tedy uhneme někam na zelenou, která nás dovede někam nad Dolní Žleb. Nevím proč vidím všechno vždycky růžové a že to prostě nějak půjde. No půjde, ale jak.

Do teď to byla spíše pohoda. Jedeš po asfaltce, Janek vzadu něco kváká, tak mu zacpu pusu občas křupkou. Nic extra. Není turistická jako turistická. Jedu po zelené. Čertova voda. S čerty nejsou žerty, vid Janku. A po povodních už vůbec. Trochu to drncá. Pořád to ale na gravelu a větším vzorku na chariotu dáváme. První problém přichází. Voda do půli lýtek mých a Janek to má po stehna, večer už se nemusí koupat. Nožičky a vše co bylo pod úrovni je pod vodou. Pár kusů oblečení, deka … spodní část úložného prostoru u vozíku, kde je třeba spacák. Tak ale svítí sluníčko, dáme selfíčko a pokračujeme. 

Začíná to být prudké. Prudká polňačka se dá, ale co když to je cesta z obřích kamenů, přes které se valí voda. Teď by to chtělo GOPRO a kontrakt u Red Bullu máme v kapse. Ještě pořád jsem v klidu. Slezu z kola a snažím se vší silou udržet kolo, vozík, Janka a sebe. Jdu krokem a za sebe radši nekoukám. Dítě neřve, je to dobrý. Já ale začínám být vystresovaná víc než u státnic. Na druhou stranu, Janek je připoutaný a když se kočár převrátí, tak bude maximálně řvát, ale nic se mu nestane. Nemá kam spadnout. Moje rychlost se snížila na 1m/10s. Janek fňuká, ale podle mě se nebojí, má hlad, klasika. Já taky a hekám snad … a žízeň a je mi vedro a mám nervy … to je zase výlet (kde je ta pohoda u řeky s kávičkou v ruce?).

Uf. Jsme na cestě a jsou tam lidi. Uf. To nejhorší máme určitě za sebou. Janek sní kapsičku asi tak za 5 sekund. Já nic. Chci jen kafe nebo pivo nebo nevím. Už to bude určitě jen kousek. Parta lidí na kolech mi říká, že dole policajti nepouští na cyklostezku, prý tam jsou popadané stromy …. Tvl proč já nečumím doma na seriály nebo alespoň na pohádky. Jedou po žluté do Dolního Žlebu. Když jsem překonala poslední hodinu, tak přeci teď nepojedu domu. Jedu taky!

A zase ta turistická. Dobrý, dobrý … furt jedu, pořád jedu… a už to dobrý není … je to úzká stezka, updatovaná po přívalových deštích. No na bajka dobrý, na gravela taky, ale na gravela s vozíkem ne! … takže zase slezu a táhnu, hezky se to vlní, proč ne, že jo, vždyť Janek je hubený po mě a jde to lehce … kořeny, větve, ale jedeme … jsme rychlejší 1m/s … strom … ale ne jako vánoční stromeček … prostě strom přes cestu, který má milion tlustých větví. Janek spí. Tak alespoň něco pozitivního. …. Zkouším nadzvednout kolo a přetáhnout zároveň i vozík. No vůbec. Nejde to. … ve dvou lidech možná, ale sama se nečapu … čumím a přemýšlím (už nekojím, takže fakt přemýšlím) napadá mě rozpojit kolo a vozík a přenést to po částech. Mám špatný klíč. Do pr… ! Zkouším to rozpojit z druhé strany, ale nejde to. No nic. Tak končíme. Volám otci, že pro nás nejenom musí přijet, ale i dojít. Posílám polohu. Jáňa je vzhůru. Beru ho do náruče. Jdeme kousek pěšky, co kdyby tam už byla vesnice, někoho poprosím. No samozřejmě nic, že jo. Tak se vracíme. Zázrak se nekonal kolo a chariot ve stejné poloze. Pokládám Janka na cestu. Je těžký jako prase. Těžký jako prase? Zkusím to bez něj. Synáček zatím ochutnává hlínu, klacky… zatnu zuby a vší silou beru za kolo. Jde to lépe. Kočár se sice převrátí, ale to je teď! jedno … střídavě nadnáším kolo, chariot … Jo! Dala jsem to! Jsem špinavá jako … jako Janek … převodník mám všude … Jáňa hlínu i v uších … při akci mi vypadaly všechny věci, sbírám Janka, věci, napít, přebalit … volám a odvolám SOS akci … 

Dolní Žleb. No asi tady nějaká voda prošla. Cyklostezka - zákaz vjezdu. Takže já dojedu sem a dál ne? No tak co, pojedu po cyklostezce zpátky a stan rozložíme třeba pod Doubravkou, mě už je to dneska jedno … v dálce vidím cyklistu, se ho zeptám … jooo hele do Hřenska dobrý, trochu vody, kamení, větve … (to už tady dneska bylo) … jedu, kdyžtak se otočím … potkávám dva pány … důchodce … na elektrokole …. Hele holka, já být otec toho dítěte a tvůj starej, tak tam nejedu, jedeme z Bad Schandau a to s tím dítětem nedáš vole… mi říkájí … jestli to dali déčkaři, chlapi, na elektrokole, tak já to dám pozadu, s lavičkou na zádech … vole!

Hřensko. Jedna větší louže. Janek je zase trochu vycachtanej. Pivo! Jsou povodně, nebo přívaly a to malá teráska u přívozu hned u řeky je otevřená. Ani neslezu z kola a za 5 sekund mám v sobě radlera. To je ale krásný výlet. 

Jedu dál. Větší, menší louže, někde to ještě pořád teče, ale dneska už nic horšího být nemůže. Sem tam hlína, myš ... Zastavují mě Němci, že za 500 metrů to určitě nedám. Noo. To asi nedám. Voda se valí přes stezku, docela proud. Všude opět kameny, suť … naštěstí je neděle … a podél Labe je dost cyklistů … čapnu dva … jeden mi radí, ať to odpojím, ten kočárek … (nejsi ty chlap, čoveče …) když bych měla ten správný klíč … tretry mám zase úplně skrz … ale Janek tentokrat suchou nohou … 

Volám sousedovi, že se blížíme k Bad Schandau. Jede nám naproti. Stavíme v první hospodě. Mám toho dost. Vyhledávám nejbližší kemp, kde se sejdeme. Konigstein. Dál mě nikdo nedostane. 80 kilometrů s Jankem v patách. Náklad včetně Janka asi 30 kilo. Chci sprchu. Jídlo, pití. Otec bude spát v autě a já chci “misi” dokončit. S juniorem budu spát ve vypůjčeném expedičním stanu. Představ si nudličku pro jednoho, kde se nemůžeš hýbat. Zkusím to. Dáme si studené mlíčko (vařič ani mikrovlnku nemám, to jednou přežije) a zavírá očíčka. To půjde. Střih. Začíná řádit, skáče po mě, válí sudy. Tak na to, po dnešku nemám. Díky Bohu za auto. Jdeš spát k otci. Druhý den ještě jedeme do Pirny a zpět, ale to už je nuda. Nic se neděje. Normální asfaltka, hospody, lidi. 

Resumé.

Nikomu se nic nestalo a po celou dobu jsem se chovala jako matka, která veze syna:) 
Janek až na jedno hladové kňourání zaslouží pochvalu a placku za statečnost! 
Kde příště ušetřit na váze? S mojí váhou těžko něco uděláme, Janek je ve vývinu … ale až bude mít zuby, dostane bratwurst a šnyta = mínus příkrmy, pleny - snad už bude bez , hračky - dostane klacek … 
 

Důsledně naplánovat trasu. 
Vyzkoušet v obýváku stan. 

Jediná věc, která mi mrzí je, že si to Janek nebude pamatovat. 

Laďka