Skotská vysočina - tři neuvěřitelně slunečné týdny na Cape Wrath Trail

Celé skotské putování jsme pro vás rozdělily do několika úseků. Můžete si tak trasu projít s námi od začátku do konce, nebo si přečíst zážitky z konkrétních míst:

• Jak jsme se ocitly na Cape Wrath Trail & první etapa putování
• Z Camusnagaulu do Shiel Bridge: V rytmu skotské vysočiny
• Z Shiel Bridge do Ullapoolu: Záhadná vůně kokosu, opravdoví rytíři a zničená karimatka
• Den odpočinku v Ullapoolu: Náš tzv. Zero Day, jak by řekli „skuteční“ thru-hikeři
• Z Ullapoolu do Cape Wrath: Dlouhý pochod k majáku

Jak jsme se ocitly na Cape Wrath Trail & první etapa putování

„Podívej, ostatní jsou tamhle! Počkej... je tam snad pěšina?!“

„To nemyslíš vážně!“

Zamžourala jsem a podívala se směrem, kterým ukazovala moje sestra. Skutečně, na svahu na druhé straně údolí se pohybovala hrstka malých barevných postaviček. Určitě to byli ti ostatní turisté, se kterými jsme minulou noc kempovaly v Kinloch Hourn. A zdálo se, že všichni bezpečně vědí, kam jdou – i když z této vzdálenosti nebyla vidět žádná stezka, kterou by mohli v té hrbolaté vřesovištní krajině sledovat. „Nic nevidím,“ řekla jsem bezradně. „Já taky ne,“ odpověděla Tina, „ale vypadají, že si jsou svým směrem naprosto jistí. Možná bychom měly před tím bealachem přejít na druhou stranu?“

„Bealachs“, tak se ve Skotské vysočině (Highlands) říká vysokým, strmým horským sedlům – a těch je na Cape Wrath Trail potřeba překonat docela dost. Byly to už čtyři dny, co jsme vyrazily z přístaviště trajektu v Camusnagaulu na tuto téměř legendární dálkovou trasu. Dalších 16 dní nás ještě čekalo. Měly jsme urazit přibližně 400 kilometrů po neznačené a zčásti bezcestné trase skrze opuštěná údolí (glens), odlehlá rašeliniště a skalnaté výšiny, než konečně dorazíme ke Cape Wrath. Tam nahoře, na nejseverozápadnějším bodě britské pevniny, označuje maják konec celé cesty.

Skutečné dobrodružství, při kterém člověk může poznat sám sebe a otestovat své vlastní hranice – a přesně to jsme chtěly. S první výzvou jsme se však setkaly už doma: neexistuje totiž „jedna jediná“ trasa Cape Wrath Trail. Jedná se spíše o síť cest s mnoha různými variantami. To sice plánování zpočátku komplikuje, ale má to i své kouzlo.

Při plánování trasy jsme dbaly například na to, abychom neminuly nejkrásnější přírodní zajímavosti, ale zároveň si nechaly otevřené alternativní trasy pro špatné počasí a zkratky. Také jsme rozhodně chtěly projít městečkem Ullapool, abychom si tam daly den odpočinku a doplnily zásoby jídla. Kromě toho jsme se snažily zařadit několik delších úseků bez cest, ale ne příliš mnoho. Byly jsme si jisté, že i tak od nás tato cesta bude vyžadovat maximum.

Právě jsme se nacházely na vůbec prvním z těchto zmíněných úseků a musely jsme se nejdřív zorientovat. To, kolik práce vám vlastně ušetří vyšlapaná pěšina, si člověk uvědomí, až když žádná není. Po krátké nerozhodnosti a diskuzi jsme nakonec vzdaly náš původní plán a přešly údolí, abychom následovaly ostatní turisty. Na druhé straně však přišlo vystřízlivění: „Ne, ta stezka už před delší dobou skončila. Od té doby si myslím, že jde každý prostě tak, jak uzná za vhodné,“ řekl nám dobře naladěný krajan, kterému jsme při našem hledání padly do náruče. Vzaly jsme to s humorem a stoicky jsme si razily vlastní cestu strmě vzhůru vřesovištěm. Uff! Naštěstí byly zásoby jídla skoro snědené a naše batohy relativně lehké.

V horském sedle jsme byly odměněny výhledem, který stál za každou kapku námahy: vysoko nad námi po levé straně škrábaly ostré skalní hrany hřebene Forcan Ridge o modré nebe a na severu jsme v dálce mohly obdivovat dokonce i pohoří Five Sisters of Kintail.

Naprostá euforie! Počet dní v roce, kdy je zde nahoře taková viditelnost, by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Po krátké pauze s panoramatickým výhledem jsme se, nyní opět po jasných cestách, vydaly na dlouhý sestup do kempu v Shiel Bridge, kde jsme s úlevou převzaly náš zásobovací balíček. Při odesílání z Fort William tedy vše proběhlo hladce. Poté jsme si užívaly vymožeností civilizace (především sprchy) a večer zakončily douškem whisky, kterou nás pohostil náš přátelský skotský soused ze stanu. Lehce ovíněné a nadmíru spokojené jsme po tomto milém setkání nakonec zalezly do spacáků. První úsek naší cesty byl úspěšně za námi! 

Z Camusnagaulu do Shiel Bridge: V rytmu skotské vysočiny

Jako už tolikrát na začátku cesty, i na Cape Wrath Trail jsme se nejprve ponořily do tohoto zcela jiného života, jehož režim a priority mají s každodenním životem v civilizaci jen málo společného. Krajina, počasí a naše vlastní kondice teď udávaly rytmus a my se mu učily přizpůsobit. Jako by si byl Cape Wrath Trail této změny vědom, propouštěl nás první den z civilizace do drsné krajiny velmi opatrně a kousek po kousku.

Sotva jsme vyšly, už jsme se daly do řeči s prvním poutníkem: Wes byl na CWT také, ale šel nalehko (ultralight) a výrazně rychleji než my. Ještě několikrát jsme ho sice dostihly, než nám definitivně utekl. Bylo to jedno z těch přátelských setkání, která na trailu tak často vznikají a která člověku i přes svou krátkou životnost utkví v paměti.

První den pro nás přinesl i spoustu dalších „poprvé“: první pauzu na oběd uprostřed ničeho, první stavění stanu na této cestě, první koupel v ledové řece, první zalézání do spacáku s třesavkou. Všechno bylo opět nové a vzrušující.

Druhý den nám slavný viadukt Glenfinnan spolu s návštěvnickým centrem dopřál ještě jeden krátký výlet zpět do civilizace, ale o něco později už jsme měli ten shon za sebou a divokost Vysočiny byla stále hmatatelnější. Drsný vítr a rozbahněné stezky nás přivítaly ve vyšších polohách a brzy došlo na první mokré nohy – tato drsnost nás však zatím dokázala jen povzbudit. Navíc jsme věděly, že to mohlo být mnohem horší, protože jaro bylo dosud velmi suché. Jak moc suché, to nám mělo dojít až později.

Třetí den jsme nasály mořský vzduch, protože cesta vedla dolů k Loch Nevis. Po sestupu do malebné zátoky tohoto přílivového jezera jsme si udělaly pauzu u nádherně umístěného bothy Sourlies. U této horské chaty jsme si užívaly paprsky slunce a bavily se pohledem na několik jelenů a laní, kteří se potulovali po pláži. Působil to jako zvláštní pohled: písek, chaluhy, mušle a uprostřed toho všeho „Bambi“. V sousedním údolí jsme postavily stan a brzy do něj zalezly, abychom unikly večernímu chladu a prvním několika pakomárům (midges). Tento otravný malý hmyz se naštěstí objevoval jen zřídka, na rozdíl od klíšťat. Ta byla nejen v celých armádách, ale navíc tak miniaturní, že je člověk pouhým okem sotva viděl. Možná nějaká klíštěcí miminka?

Tak či tak, k trekkingu patří i ty méně nablýskané stránky, ať už jsou to nanoklíšťata, smradlavé ponožky, každodenní procházka s lopatičkou v ruce, nebo občasné prohry v boji s gravitací. Tina tak čtvrtý den předvedla první pád jako z hollywoodského filmu: na strmém, blátivém svahu ztratila rovnováhu a obloukem skončila obličejem napřed v mechu. Naštěstí kromě mokrých kolen a namožených svalů od smíchu nezůstaly žádné následky.

A když už je řeč o následcích: občas se začaly ozývat i první bolesti. Na jednom zvláště namáhavém úseku podél břehu Loch Hourn mi nepříjemně protestovala ramena. Tina měla na strmých sestupech pro změnu občas problémy s kolenem. Temně romantická krása krajiny nás od toho však docela účinně rozptylovala.

Čím dál jsme byly, tím víc jsme se přizpůsobovaly rytmu Vysočiny a tím víc se stírala měřítka běžného dne. Dny se neměřily na hodiny, ale na kilometry, bealachs a glens. Jít, jíst, pít a spát – to byly v podstatě naše jediné úkoly. Dorazily jsme do stavu neustálého bytí na cestě a život zde byl jednoduchý a přehledný. Nikoli jednotvárným, ale spíše pokojným způsobem.

Není divu, že po našem příjezdu do Shiel Bridge stačila sprcha, pytlík chipsů z kiosku a milé popovídání u doušku whisky, abychom byly naprosto blažené. Usínaly jsme plné očekávání, co všechno si pro nás Cape Wrath Trail ještě připraví.

Z Shiel Bridge do Ullapoolu: Záhadná vůně kokosu, opravdoví rytíři a zničená karimatka

Čerstvě osprchované, s čistým oblečením a doplněnými zásobami jídla v batohu jsme druhý den ráno opustily Shiel Bridge. Úlevu z úspěšně vyzvednutého balíčku však trochu ztlumila váha navíc, která se hned ozvala na našich ramenou. Naštěstí tento den sliboval zážitek, na který jsme se těšily už od fáze plánování: vodopády Falls of Glomach.

Cesta vedla nejprve klidně podél Loch Duich, kde jsme si ve Wee Bun House dopřály vydatnou druhou snídani po hobitím způsobu – kalorickou potřebu na takových cestách zkrátka člověk nesmí podceňovat! Brzy jsme nechaly civilizaci za sebou a znovu se ponořily do divoké krajiny. Falls of Glomach předčily všechna naše očekávání. Voda se zde s hlasitým hřmotem řítila do hloubky přes 100 metrů, lemovaná strmými skalami a téměř vertikálními zelenými svahy. Za dobrého počasí a jasné viditelnosti jsme si toto přírodní divadlo dosyta užily, než jsme se konečně odtrhly a vydaly se na sestup. Ten byl opravdu náročný a plně jsme pochopily, proč se tato trasa za špatného počasí nedoporučuje.

Dole v údolí nám Glen Elchaig ukázal úplně novou tvář Skotské vysočiny. Slunce pálilo, keře hlodáše svítily sytě žlutou barvou a ve vzduchu voněla příjemně nasládlá vůně, která nám byla nějak povědomá. „Tedy, voní to tu po kokosu?“ ptala jsem se nevěřícně. Čichový test u nejbližšího keře přinesl rozuzlení: byly to právě žluté květy hlodáše, které tuto záhadnou kokosovou vůni šířily. Tento tropický závan nás od té doby doprovázel stále, zejména v obzvláště teplých dnech. Divoká směs skotské divočiny a Tichomoří.

Samozřejmě, ne všechny dny byly tak velkolepé a ani motivace nebyla vždy na maximu. Někdy jsme se ráno probudily unavené a bez nálady a pak jsme spíše stoicky šlapaly kupředu, zatímco kilometry pod našima nohama ubíhaly jen pomalu a ztěžka. Jeden z těchto dní nám ale na oplátku přinesl jedno z nejvtipnějších setkání celé cesty. U bothy Maol Bhuide, které nás svou útulností a malebnou polohou zlákalo k zastavení už po pouhých 8 kilometrech chůze, jsme potkaly Lindsay. Šla v rámci akce TGO-Challenge a cestovala v doprovodu skutečného rytíře: Sir Dave the Beaver (rytíř Dave Bobr).

Sir Dave byl s láskou vyspravený plyšový bobr v pleteném svetru na míru, jehož dobrodružství už byla zřejmě legendární (viz facebooková stránka Sira Davea). Zatímco slunce nad rašeliništěm pomalu klesalo, poslouchaly jsme historky o Daveově pasování na rytíře a o minulých expedicích Lindsay.

Druhý den se naše cesty opět rozdělily. Lindsay a Sir Dave zamířili na západ k pobřeží, zatímco my pokračovaly v dlouhém pochodu na sever. Vysoko nad Achnashellachem se na horizontu poprvé objevily působivé masivy pohoří Torridon Range a daly nám ochutnat to, co nás čekalo příští den. Opět výhled, který by nám za normálního (skotského) počasí pravděpodobně zůstal odepřen.

V těchto dnech jsme obecně narážely na neobvyklé sucho. Ve Skotsku už celé měsíce pořádně nepršelo. Řeky, které by normálně představovaly vážné překážky, se daly přebrodit bez sebemenších potíží. Například řeka Carron, před kterou průvodce výslovně varoval, líně bublala mezi suchými bílými štěrkovými nánosy. Tyto podmínky nám postup usnadňovaly – za což jsme byly na jedné straně vděčné, na druhé straně nám však nebylo úplně příjemné takto profitovat ze sucha.

Téměř jako v rámci rovnováhy se však stále více hlásila o slovo fyzická zátěž. Moje ramena teď stávkovala častěji a po několika obzvláště strmých sestupech protestovalo stále častěji a bolestivěji i Tinino koleno. Každodenní stoupání a klesání s těžkým batohem totiž neprobíhalo jen na měkké, pružné rašelině, ale často na tvrdém, kamenitém podkladu a hrubém šotolinovém povrchu. A ten dával našim nohám pořádně zabrat.

Stejně tomu bylo i večer, kdy jsme dorazily k Ben Eighe. Obě dvě jsme musely na posledních kilometrech zatnout zuby, ale věděly jsme, že to bude stát za to. Tato výrazná hora dominovala krajině už zdálky. Když jsme dosáhly severní strany masivu, na veškerou bolest jsme zapomněly – pohled, který se nám naskytl, byl naprosto epický. Z mohutných skalních stěn, ozářených večerním sluncem, čněly téměř kolmo vzhůru tři kamenné věže – slavný Triple Buttress. V kotli pod nimi leželo tiché horské jezero, ze kterého vytékal vodopád. A to nejlepší na tom: měly jsme to všechno jen pro sebe! Nikde v dohledu nebyl žádný jiný člověk ani cizí stan.

Při vybalování stanu, chystání večeře a ještě mnohokrát toho večera jsme se na chvíli zastavily, abychom s úžasem sledovaly kulisu, ve které jsme toho večera směly jako jediné nocovat. Tak skvělý výhled při čištění zubů jsme snad ještě nikdy neměly.

Po tomto vrcholu však hned druhý den ráno následoval nepříjemný pád. Na Tinině karimatce se objevila boule – takzvaný blow-up, způsobený povolením vnitřní přepážky komory. Zatím to nebylo nic dramatického, ale to se mělo brzy změnit. Po dlouhém, horkém úseku bezcestnou vřesovištní krajinou a přes další strmé sedlo jsme si v parádní benzínce Kinlochewe Service Station dopřály vydatné vítězné hody s rozpečenými sýrovými sendviči (cheese toasties) a ledovou colou. V dusném večerním horku jsme pak hledaly alespoň trochu vhodné místo pro stan. Vyčerpání nás učinilo skromnými.

Při stavění stanu pak přišlo fiasko: s hlasitým prasknutím postihlo Tininu karimatku hned několik dalších blow-upů. Boule byla teď tak velká, že se na ní nedalo skoro ležet, natož si odpočinout. Když jsme jakžtakž strávily prvotní šok a frustraci, experimentovaly jsme s různým množstvím vzduchu a využily podsedáky jako dodatečnou izolaci. Nic moc jiného nám nezbývalo. Od Ullapoolu, kde jsme doufaly v nákup nové karimatky, nás dělily ještě dvě noci.

I další den nás přivítal horkem a sluncem. Krásné počasí, ke kterému nám všichni místní neustále gratulovali, s sebou přinášelo i specifické výzvy. Na horko a nepřetržitý sluneční svit jsme nebyly materiálně úplně optimálně připravené a krajina bez stromů nenabízela téměř žádný stín. Tina toužila po svém klobouku (bucket hat) jako ochraně před sluncem a já si také nejednou přála vyměnit své černé trekové kalhoty za lehké lněné. Kdykoli to šlo, chladily jsme se proto v průzračných řekách a tůních

Mnoho z těchto míst by za normálního stavu vody bylo pravděpodobně příliš nebezpečných – a za typického skotského počasí také o dost méně lákavých. Pro nás se teď stala oázami, které nás osvěžily před spaním nebo nás motivovaly k dalšímu pochodu – skrze háje hlodášů prosycené vůní kokosu a přes mírné kopce, které náhle odkrývaly pohled na nová pohoří.

Když jsme konečně dorazily k bothy Shenavall u Loch na Sealga a postavily stan, těšily jsme se na Ullapool neuvěřitelně. Myšlenka na novou karimatku a důkladnou hygienu nás následující den dělala přímo nezastavitelnými.

A pak už nastal den D. Sotva jsme po posledním sestupu zvedly palec u krajnice, už nás naložila milá Angličanka jménem Claire a dovezla nás svým obytným vozem až do centra Ullapoolu. Jupí! Naštěstí tam byl outdoorový obchod a zanedlouho už jsme v rukou držely náhradní karimatku. Sprcha a praní prádla v kempu, stejně jako následná návštěva restaurace, nám připadaly jako čistý luxus.

Velká euforie ze začátku cesty už mezitím trochu opadla. Realita nám už dávno poklepala na rameno a připomněla, co všechno trekking kromě dobrodružství, pocitu svobody a blízkosti přírody obnáší: totiž jít den za dnem dál, i přes bolest, i s rozbitým vybavením a po bezesných nocích. I když se člověku vlastně vůbec nechtělo. „Ale zítra,“ myslely jsme si, „zítra projednou ne.“

Den odpočinku v Ullapoolu: Náš tzv. Zero Day, jak by řekli „skuteční“ thru-hikeři

Kdyby v kempu kvůli ostrému slunci nezačalo být ve stanu nakonec příliš horko, určitě bychom se tam válely ještě celou věčnost. Hlavně Tina měla koneckonců co dospávat. Takto nás to ale vyhnalo ven.

U vydatné snídaně v malé kavárně přímo u kempu jsme si prošly naše úkoly: nákup zásob, výměna plynové kartuše, napsání pohledů a poslání přebytečného vybavení domů po redukci batohů (backpack shakedown). Poprvé jsme byly na cestě dost dlouho na to, aby všechny tyto věci byly potřeba – to už se dostavil ten správný pocit dálkového turisty (thru-hikera). Polovinu dne jsme strávily tím, že jsme chodily křížem krážem tímto sympatickým městečkem a odškrtávaly položky ze seznamu. Na konci dne jsme měly podle fitness aplikace v nohách dobrých 7 kilometrů – dalo se to vůbec nazvat nulovým dnem (Zero Day)?

Únava z minulých týdnů nám znatelně seděla v kostech a myšlenka na další „skutečný“ den odpočinku v Ullapoolu byla neuvěřitelně lákavá. To, že jsme zůstaly neoblomné, byla především Tinina zásluha: varovala, že bychom se ke konci cesty dostaly do časového presu, a bála se, že s každým dalším dnem pro nás bude odchod z Ullapoolu jen těžší. V tom měla nejspíš pravdu, takže jsme ten nápad zase rychle zavrhly.

Když byly všechny pochůzky hotové, dostaly jsme za odměnu k večeři obří porci fish and chips a užily si nádherný západ slunce u Loch Broom. Na břehu jsme si našly pár plochých kamenů a házely žabky po klidné vodní hladině. Obě jsme se dívaly na poslední etapu naší cesty s patřičným respektem. Ale v jedné věci jsme se shodly: vzdát to nepřicházelo v úvahu.

Z Ullapoolu do Cape Wrath: Dlouhý pochod k majáku

Po tomto malém restartu v Ullapoolu jsme opět voňavé a s novými zásobami vyrazily na závěrečný úsek naší cesty. Sedm dní nás ještě čekalo, pokud by šlo všechno podle plánu.

Maják nám v tu chvíli připadal nedosažitelně daleko. Frustrované jsme se podělily o poslední zbytek whisky z placatice a rychle usnuly.

Samozřejmě se i přesto dál objevovaly krásné momenty. Například útulné Schoolhouse Bothy, ve kterém jsem se vyspala tak dobře, že mě Tina ráno nemohla ani vzbudit. Dekadentní druhá snídaně v Oykel Bridge Hotelu. Úspěšně zvládnutá chůze volným terénem bez cest. Nebo také večer u nádherného Loch Glencoul, kde jsme postavily stan s výhledem na vodu a vyčerpané, ale hrdé jsme si při západu slunce vychutnaly večeři.

Tyto světlé momenty nás hnaly dál vřesovištěm, kolem jezer (lochs) a po stále nových, nemilosrdných šotolinových cestách směrem na sever.

V jednu chvíli jsme procházely rašeliništěm, kterému sucho očividně moc neublížilo. Nerozhodné, zda to máme brát jako dobrou nebo špatnou zprávu, jsme přeskakovaly z trsu na trs a snažily se na tom želé připomínajícím podkladu neztratit rovnováhu. O několik břehů jezer a jedno brodění řeky později nás divočina náhle vyplivla na silnici s výhledem na moře: dorazily jsme do Rhiconich. Jedna z posledních osad před automobilem na mysu. Už jsme tam skoro byly!

Nálada se otočila téměř okamžitě o 180 stupňů. Poprvé se myšlenka na náš příchod k majáku stala konkrétní a hmatatelnou.

S novou motivací a skvělou náladou jsme postavily stan, a to přímo za místní policejní stanicí. Byl tam travnatý plácek s nádherným výhledem na moře – pravděpodobně nejbezpečnější kempovací místo na světě a díky silnému větru téměř stoprocentně bez pakomárů. Co víc si přát? Užívaly jsme si výhled a už se viděly, jak slavíme u majáku.

Předposlední den přinesl hodně asfaltu, ale to nám nevadilo. Vítr byl svěží, výhledy krásné a naše morálka vysoká. Dnes konečně uvidíme Sandwood Bay! Cestou jsme se zásobily chipsy, čokoládou a limčou, později přibyla ještě vítězná piva na oslavu u majáku. Přátelský prodavač nám už preventivně gratuloval.

Nakonec se cesta stala písčitější a vzduch slanější. A najednou ležela před námi.

Sandwood Bay.

Široká, světlá pláž ohraničená modrým Atlantikem z jedné strany a sladkovodním jezerem z druhé. Světle zelená tráva na dunách tančila ve větru. Prozkoumaly jsme tuto nádhernou zátoku, procvičily si chůzi v dunách a našly chráněné místo pro stan blízko našeho zítřejšího bodu výstupu. Pak už se šlo k vodě, dokud slunce ještě hřálo. Užívaly jsme si, že můžeme prostě jen tak být, bez počítání kilometrů nebo utíkání před pakomáry. Bylo to dokonalé místo pro poslední večer.

V ráno velkého finále zazvonil budík už v 5 hodin. Přestože před námi zbývalo už jen cca 11 kilometrů, bylo nám úzko. Poslední etapa nám připadala jako nepřekonatelná překážka, protože nás měla vést kompletně bez cest bažinatým terénem na útesech nad pobřežím. Navíc jsme obě už dávno mlely z posledního, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Ale došly jsme tak daleko – tohle už taky zvládneme!

Zpočátku jsme měly problémy s orientací. Terén, který nás po výstupu ze zátoky přivítal, byl nepřehledný a my už unavené a nerozhodné. Když jsme nakonec odložily mapu, kompas i svou hrdost a začaly slepě následovat GPS trasu, šlo to výrazně lépe. Brzy jsme dosáhly hranice vojenského výcvikového prostoru. Ve větru nevlály žádné červené varovné vlajky. Podle očekávání. Mohly jsme tedy projít. Sem tam zely staré krátery po dopadech střel jako otevřené rány v krajině, která se z toho zřejmě zotavovala jen velmi pomalu.

Z jednoho vyvýšeného místa jsme ho nakonec poprvé spatřily: bílý maják Cape Wrath. Pohled na cílovou rovinku naše nohy popohnal tak, že se pohybovaly snad samy od sebe, a brzy jsme vstoupily na silnici vedoucí k majáku. S radosným smíchem a vtipkováním jsme zdolaly posledních pár set metrů k cíli.

Hotovo!

Tři týdny po našem startu v Camusnagaulu jsme skutečně stály na nejseverozápadnějším bodě britské pevniny.

Samozřejmě se slavilo – s pivem IPA, outdoorovým jídlem Turmat a horkým mléčným čajem z kavárny Café Ozone. Zapsaly jsme se do knihy návštěv, jako už tolik turistů před námi. Napjatě jsme listovaly posledními stránkami a hledaly jeden konkrétní zápis, až jsme našly: Wes to skutečně zvládl za 14 dní! Respekt.

Čím déle jsme tam ale seděly, tím víc jsem byla zádumčivá.

Samotný příchod na místo provázel jiný pocit, než jaký jsem čekala. Méně ohromující. Méně triumfální. Celé týdny jsme přece pracovaly přesně pro tento okamžik. Proč nám to tedy nepřipadalo jako ten pravý vrchol celé cesty?

Z přemýšlení mě vytrhl krátký rozruch způsobený příjezdem minibusu. Jak se ukázalo, na poslední jízdu dne už pro nás nebylo místo. Takže jsme ještě naposledy postavily stan, prozkoumaly okolí a užívaly si sladkého nicnedělání.

Zatímco jsme seděly na větrných útesech a společně se dívaly na hluboké modré moře, myslela jsem na uplynulé týdny a všechny jejich vrcholy i pády. Na bolest, horko a pakomáry. Na lidi, které jsme potkaly. Na společná rozhodnutí, krize, úspěchy a na všechny ty krásné a vtipné momenty.

To bylo nejspíš to, co celé té věci dalo její smysl: že jsme to všechno prožily společně. Nikoli samotný příchod na Cape Wrath.

Ale ta cesta k němu.