Silniční kolo Giant Defy Advanced 2 a jeho zatím nejintenzivnější zážitky

Není to ani rok, co jsem se konečně rozhoupala a přidala do své sbírky silniční kolo! Dala jsem si ho jako odměnu za státnice, po kterých jsem ale ještě pokračovala ve studiu. Jinými slovy jsem hledala dobré kolo, protože přeci jen jezdím už nějaký ten pátek, které by nezruinovalo můj studentský rozpočet. Požadavků jsem měla v zásadě jenom pár – karbon, hydraulika a alespoň Shimano 105. Rozhodování nebylo jednoduché a trvalo dlouho, ale nakonec z něj jako jasný vítěz vypadl právě Giant Defy Advanced 2 2023/2024.

První společné vyjížďky jsme absolvovali na Hané, což pro někoho, kdo má moc rád kopce, není úplně ideální lokace na testování nového kola. Proto hned, jak bylo počasí a více času, jsem se vydala na Praděd. Z Olomouce na otočku 147 km a zhruba 2 000 výškových metrů. Po rovině kolo svištělo a převody do kopce bohatě stačily. Trošku jsem se bála, jak se mi bude jezdit na pánském sedle od Giantu, protože jsem do teď na každém kole vozila dámské sedlo od Selle Italia. Sedlo však obstálo a na kole je do teď. Zvažovala jsem také výměnu původních kol za vyšší ráfky. Cestou z Pradědu mi ale foukal silný boční vítr a já si jen potvrdila, že na kola s vysokými ráfky, jsem moc velký posera.

Před přestěhováním do Prahy přišel ještě křest ohněm na domácí půdě, kterou je pro mě Karlovarský kraj. Volba tedy byla jasná – Klínovec. Tentokrát jsem nejela sama a, protože parťačka měla na bucket listu dvoukilo, jelo se hezky poctivě z Aše na Klínovec a zpátky. Ani tady osazení Gianta nevykazovalo žádný problém… vlastně až na jeden. Křupání. Což většina laiků, jako jsem já, přisuzuje šlapacímu středu. Při šlapání ze sedla však nic nekřupalo, a tak se soustředěnost přesunula na oblast sedla. Přehodila jsem na Gianta sedlo z biku. Křupání ale pokračovalo. Zbývala už tedy jen sedlovka. Bingo! Pro mě do té doby neznámé utahovací klínky místo klasické objímky. První, co mě napadlo – proložit jednotlivé klínky trochou vazelíny – a bylo konečně ticho. Dlouhé vyjížďky tak mohly pokračovat, aniž by někdo z toho pronikavého zvuku zešílel. 

200 kilometrů na Klínovec mi bylo pořád málo

Už pár let mi dochází, že krátké intenzivní aktivity nejsou nic pro mě. Na závodech preferuji několikahodinové utrpení (poslední roky s mapou na řídítkách) před 40 minutami v zóně 5. Logickým předsevzetím na rok 2025 se tak stalo tříkilo (a Alpy, ale o tom třeba zas někdy jindy). Přes rok jsem tak navýšila počet hodin strávených sportem tak, abych si ho mohla pořádně užít, a ne jenom vydržet. Nejsem velký fanda trenažérů, a protože nám nejde moc o výkon, tak ani nemusím být. Ráda si hodiny nasbírám v různých sportech – kolo, běh, plavání, volejbal, chůze – počítá se totiž úplně všechno!

Parťačka se vzdálenosti nelekla, takže zbývalo určit datum. Konkrétní den jsme rozhodly až podle počasí. Nakonec to vyšlo na sobotu 28. června – východ ve 4:53 a západ v 21:13. To bychom mohly stihnout za světla… Nestihly, ale nepředbíhejme. V době před tímto osudným dnem jsme už jenom kontrolovaly vybavení, jedly do zásoby a odpočívaly. Tras se nabízelo více. Praha – Aš? Obráceně? Praha – Ještěd – Praha? Nakonec jsme vybraly tu možná nejjednodušší, a to vyrazit z Prahy a skončit u příbuzných na Vysočině, kousek od Třebíče. Chtěly jsme projet co největší kus republiky, to dá přece rozum.

Den D

Vstávačka ve 4:20. Všechny věci jsme nachystaly už den předem, jinak bychom určitě na něco zapomněly. Začínáme vydatnou snídaní (která vám touhle dobou do krku padá úplně sama) a v 5:03 už žhavíme GPSky. V kapsách spousta mňamek od Nutrendu. Moje stálice – kokosový Flapjack a Voltage Energy s příchutí exotic, a k tomu samozřejmě tekutý hořčík a kofeinové bonbónky.

Až do 180. kilometru to měla být poměrně rovina, pak už nás měla přivítat Vysočina. Z jihu Prahy jsme vyrazily směr Mladá Boleslav. Odměnou za brzké vstávání nám byly prázdné pražské silnice. Rovinatý start nám sedl. Co už nám ale moc nesedlo, byla Cola s banánem v 7:30. Tělo asi volbu nápoje v tuto denní dobu úplně neocenilo. Jedeme na jistotu, takže v klidu, a kde máme možnost doplnit svačinky, tam stavíme (zhruba v 90minutových intervalech). Počasí nám přeje. Teplota nepřesahuje 30 °C a slunečních paprsků se nám dostává v rozumném množství. Ve Staré Boleslavi zastavujeme vedle nějakého kostela, načež padne průpovídka “Hej, nezabili tady toho Václava?” Těsně vedle, ale intelektuální hodnota našich konverzací v ten den opravdu stála za to.

Bez nějakých větších problémů projíždíme Benátky nad Jizerou, Mladou Boleslav a po jedenácté i Chlumec nad Cidlinou, za kterým už začínáme přemýšlet, že by to chtělo nějaké pestřejší jídlo než tyčinku nebo rohlík. Další město na obzoru – Přelouč! Navíc se začínáme nekompromisně blížit začátku stoupání a je tedy potřeba doplnit energii do zásoby. Obědová pauza se tak koná v Přelouči. Něco k obědu jsme tam našly, ale pokud máte tu možnost, vyberte si jiné město.

Dalších 10 poobědových kilometrů je ještě po rovině, a pak už hurá na Vysočinu. Dostáváme se nad vodní nádrž Seč, kde plánujeme další zastávku. Kolem páté hodiny jsme už u vody a já docházím k závěru, že si moje chodidla zaslouží trochu slunečního světla, a vrhám se do vody, aspoň po kolena. Parťačka mi mezitím donáší bezovku a langoš… umím si to zařídit.

Od Seče už nás čeká jen neustálé nahoru-dolů-nahoru-dolů, zato ale po krásných silničkách s pěknými výhledy. Další pauza v Chotěboři kolem osmé večer, kde je nám jasné, že za světla dojíždět nebudeme. Na to jsme ale připraveny. Pro podobné příležitosti jsem si totiž pořídila světlo Force Diver 900 lm, na které vím, že se můžu ve tmě spolehnout.

Posledních 50 kilometrů

Projíždíme Přibyslaví a narážíme na zákaz vjezdu. Koná se tu totiž pouť, na kterou přišlo pro mě velmi překvapivé množství lidí. A protože jsme ohleduplné, slézáme z kola a prodíráme se davem dál po svých. Za Přibyslaví se nám ještě dostává luxusního západu slunce a já si začínám říkat, jak je to krásné a těžce na pohodu. Tady došlo z mé strany k zásadní chybě. Jsme na 252. kilometru. V hlavě začíná moje svérázná matematika – 300 minus 252 je 48. Jinými slovy zhruba dvě hoďky, takže už to je vlastně za rohem. Nejedeme sice mým tempem, ale za chvíli jsme tam. Touhle logikou jsem přesvědčila sama sebe, že teď už (dle naší terminologie) nemusím tolik futrovat, protože jídlo už jsem nechtěla ani vidět. Takhle jsem jela asi hodinu a půl, a pak jsem začala dost uvadat, nohy byly unavenější, výkon z mé strany o dost horší. Posílám tedy tyčku na záchranu. Zabírá. Finiš je z kopce. Dojíždíme s úsměvem. Sice trošku křečovitým, ale určitá spokojenost tam je. Je krásných 22:16. Den zakončujeme mňaminou od babičky, pak už jen sprcha, zuby a postel.

Podtrženo sečteno: 302 kilometrů, 2.803 výškových metrů, 12 hodin a 41 minut. Dalších 4 a půl hodin jsme hrdě propauzičkovaly. Technické problémy nula. Závěr nejdelšího testu: Giant Defy Advanced 2 není jen pěkné kolo na pohled, ale taky kolo, na kterém můžete sedět celý den a pořád se cítíte jak v křesílku! Je tedy rozhodnuto, Giant se mnou vyrazit kamkoliv bez ohledu na to, jak velké utrpení mě tam čeká.

A kam dál?

Giant si teď na chvíli odpočine, protože kromě bočního větru mám také strach z toho, že by mi ho na letišti někdo ztratil nebo zničil. Mě ale čekají dva týdny v Norsku, kde si kolo půjčím (to mu neříkejte). Na sólo cyklovýlety mi byl vyhrazen celý první týden! Druhý týden pak padne na společnou pěší turistiku. S Giantem se později podíváme do Slovinska, mojí srdcovky, a Dolomit, kde už se budeme kochat společně s parťačkou. Člověk skoro neví, na co se těšit dřív. Co ale vím jistě, je, že těch společných cyklistických zážitků bude ještě mraky! Všechny jsou ovšem zatím naplánované na silnici, což dává smysl, protože toho chceme objevit a prozkoumat co nejvíce. Aby nám ale na horská kola doma jen nepadal prach, tak se možná v září ještě hecneme a proložíme to nějakou orienťáckou SHOCartLigou. A pokud budu mít dojem, že jsem v životě až moc spokojená, tak se zas přihlásím na nějaké karlovarské XC. :) 

Ať už máte tedy na zbytek léta plány jakékoliv, tak vám přeji, ať se zadaří a hlavně… ať vás to baví!