Norsko na kole i pěšky: okolí Bjugnu, kam turisté nezabloudí

Co norskému dobrodružství předcházelo a co je vlastně Bjugn zač

“Můžu tě s sebou vzít do Norska,” zaznělo takhle jednou večer u nás doma. Prakticky hned jsem tuto nabídku přijala, protože do Norska jsem se vždy chtěla podívat, ale rozhodně jsem si nemyslela, že se to mi to splní tak brzo. Partner tam jel pracovně a já se na moc detailů nevyptávala. O pár týdnů později jsem zjistila, že jedeme do Bjugnu. Jestli vám to nic neříká, vůbec se tím nenechte rozhodit. Bjugn je totiž menší pobřežní obec o zhruba pěti tisících obyvatelích uprostřed doslova ničeho. Z Prahy se tam nejrychleji dostanete letadlem. Letíte do Osla, z Osla do Trøndheimu (kde je letiště mimochodem asi dvacet minut autem od samotného města). Z Trøndheimu ještě dvacet minut do Flakku na trajekt. Trajektem půl hodinky, pak ještě hodinu autem, a jste tam! Jinými slovy – co by kamenem dohodil.

Když jsem tohle zjistila a přidala k tomu odborný pohled do mapy, bylo mi hned jasné, že to bude výzva. Počet stezek, cest i silnic je v této oblasti poměrně skromný. Natož pak počet turistických tras. Vzhledem k tomu, že jsem v naší tříčlenné skupince hlavní plánovač, dopadla na mě lehká nervozita. Holky měly ovšem přijet až druhý týden a já tak měla mít celý první týden na to, vyhodnotit, kam stojí za to se vydat, a celou oblast prozkoumat.

Jako nejlepší způsob, jak nějaký neznámý kraj prozkoumat, mi vždycky přišla kombinace kola a pěší turistiky. Na pěší turistiku totiž prakticky nic nepotřebujete (což zabere málo místa v kufru) a zároveň vás nijak neomezuje terén. Kolo vám toho pro změnu umožní prozkoumat více. Musela jsem se tedy rozhodnout, na jakém kole tohle dobrodružství absolvuji. Nechtěl se mi ale shánět kufr na kolo a svoje kolo mám až příliš ráda na to, abych ho svěřila do rukou nějaké aerolince. Bylo tedy jasno. Kolo si někde půjčím. Půjčovna v Bjugnu by byla ideální. Kolo bych si mohla půjčovat podle toho, jak bude vypadat počasí, a neprodělávat na tom moc peněz. V Bjugnu ale samozřejmě nic není. Začala jsem proto hledat v Trøndheimu. Je to přeci jenom větší město (212 tisíc obyvatel). Zbývala ještě otázka: co si půjčím za kolo? V Trøndheimu a okolí by se asi vyplatilo MTB, ale v Bjugnu moc terénních cestiček není, zvolila jsem proto silničku. V půjčovně jsem vyfasovala docela pěkně vypadající Meridu s elektronickým řazením i SPD pedály (po domluvě). Pečovat by o ni asi mohli pečlivěji, ale týden jsem si na tomhle kole představit dokázala. No, a za tuhle moji představu jsem tam ne úplně ochotné obsluze nechala tři tisíce norských korun, což je přibližně šest tisíc našich. Kolo jsem tedy měla. Kufry nám taky dorazily, takže teď už nezbývá nic jiného, než tohle velké dobrodružství odstartovat!

Cyklistická část – hladké silnice, ohleduplní řidiči a drahé svačinky na benzínkách

Téměř totožnou vzdálenost jsem ujela i na druhé vyjížďce, dokonce i stoupání bylo stejné, vítr už naštěstí ne. Trasa se tentokrát ubírala opačným směrem, na ostrov Lauvoya. Vzhledem k počtu silnic to znamenalo jet stejnou cestou tam i zpátky, a akorát na ostrově udělat krátký okruh (ostrov má asi dva kilometry na šířku), asi mi přišlo vtipné si objet takhle malý ostrůvek a jet zpátky. Aspoň jsem si mohla všechny ty vjemy prohlédnout ze všech stran a pořádně.

Ostatní projížďky byly už kratší. Většinou totiž dopoledne nebo odpoledne vytrvale pršelo a já tak zvolila radši chůzi, při které mi to tolik nevadí. Postupně jsem ale projezdila téměř celý region a dovolím si proto z téhle své zkušenosti vyvodit pár závěrů a přidat pár tipů na ježdění v Norsku:

• Silnic kolem Bjugnu je určitě méně než v průměrném českém okresu, čekala jsem proto, že ze mě řidiči nebudou úplně nadšení. Norští řidiči jsou ale vůči cyklistům mnohem ohleduplnější a na silnicích jsem se cítila opravdu bezpečně.
• Pokud podobně jako já doplňujete zásoby a jiné svačinky na benzínkách, připravte se na to, že se prohnete. Pro ilustraci přikládám dva nákupy, každý za 200 NOK. :) Všude si ale vystačíte s platební kartou.
• Mapy.com jsou dobrým parťákem, ale na bílé silnice pozor! I ty žluté jsou trošku s otazníkem. Jistota je, pokud vedou z nějaké větší obce do druhé. Oranžové se mi vzhledem ke zkušenostem z ČR zdály jako silnice, na kterých nemám co dělat. Provoz na nich je ale asi poloviční, co na průměrné české okresce.
• V obytných oblastech je maximální povolená rychlost 30 km/h, tak opatrně. Naši norští průvodci nás navíc varovali, že jsou na překročení rychlosti velmi hákliví a pokuty jsou dost mastné.
• Norské silnice jsou v zásadě kvalitní. Cyklostezky najdete spíše ve městech, abyste se nemuseli motat mezi auty. Malé překvapení může nastat, pokud budete přejíždět po přechodu – bílé pruhy přechodu jsou totiž často 3D a trošku si na nich zaskáčete.
• Pokud nechcete jet po silnici a není k dispozici cyklostezka, můžete jet podle norských předpisů po chodníku. Chodci mají ale přednost a jste tak povinni jim přizpůsobit rychlost.

Jednou větou: pokud norské počasí přeje, silniční cyklistika tam stojí za to!

Pěší část – sobi, zrezlé pánvičky, jedovaté borůvky a nelegální elektrárny

V rámci pěší turistiky jsme lezly hlavně na kopce, kam se na kole dostat nedá. Dominantou regionu, a široko daleko nejvyšším vrcholem, je Kopparen – 484 m. n. m., což je pouze o padesát metrů více než průměrná nadmořská výška v České republice. Může se tedy zdát, že to není moc velký kopec. Náročností nám ale připomínal výlety do rakouských Alp. Trekové hole byly proto i tady našimi nejlepšími kamarády. Akorát místní na ně občas koukali s velkým podivem. Tím jsme se ale nenechaly odradit. Třeba právě na Kopparen vede kilometrová stezka plná kamenů a kořenů s převýšením přibližně 420 metrů. Hůlky nám proto přišli jako vhodné vybavení. Opora v kopcích ale není to jediné, co vám mohou hůlky v norské krajině nabídnout! Dají se díky nim i krásně přeskakovat mokřady a jiné vodní radosti, které jsou pro norskou krajinu typické.

Norské kopce jsou na rozdíl od Alp kulatější. Jsou to často oblé skály, v jejichž úpatí najdete průzračné jezírko a bohatou flóru – borůvky, brusinky a taky pár rostlinek, které tyto dvě připomínají a o jejichž škodlivosti pro lidské zdraví se v odborných kruzích diskutuje, třeba taková vlochyně bahenní. Místní tvrdili, že i losů je tu mnoho. To ale nemůžeme potvrdit, protože my losa potkali až při cestě domů.

Co se značení turistických tras týče, moc se s tím tady nepářou. Možná to bude souviset s tím, že se nejedná o úplně turistickou destinaci, kdo ví. Občas se ale Norové rozhodnou turistům trochu pomoct a na křižovatku dají rozcestník. Vašim úkolem pak je do dalšího rozcestníku nesejít z jimi zamýšlené trasy, protože pokud nejste nikde na kopci, značky cestou nepotkáte. Na kopcích a v horách je to podobné jako v jiných zemích – značka na kameni, ve většině případech červená a poměrně špatně viditelná. Spousta pěších tras navíc na českých mapách chybí. Doporučuju proto aplikaci Norgeskart, kde jsou téměř všechny. Na některých trasách se Norové i docela vyblbli. Třeba začátek trasy na Kopparen byl značen kravatami! Jinde jsme zas našly stezku plnou “zvonkoher” – různě po stromech byly zavěšené kovové předměty a my si mohly vyzkoušet, jak zní třeba taková zrezlá pánvička, když do ní bouchnete kladívkem. Pod jedním kopcem byly pro změnu pověšené kýble a na ceduli vedle stálo, že máte kamennému andílkovi na vrcholu přinést vodu, protože s vodou se jde prý vždy lépe. :) 

Právě sobi jsou také důvodem, proč je Storheia nejkontroverznějším výletem našeho norského dobrodružství. Pastevci totiž na energetické společnosti, které komplex provozují, podali žalobu, v níž uvedli, že elektrárny narušují životní prostor sobů a ohrožují tak tradice domorodých Sámů. Nejvyšší norský soud jim dal v roce 2021 za pravdu a výstavbu komplexu v oblasti Storheia zakázal. Jediný háček byl v tom, že poslední elektrárna tam byla dostavena už v roce 2019. Pokud tedy máte morální problém s obnovitelnou energií, která vykořisťuje domorodé Sámi a narušuje jejich pastevecké tradice, radši se komplexu vyhněte.

Stojí tedy Bjugn za návštěvu?

Rozhodně ano! Jako ve zbytku Norska se tu nemusíte nikde prodírat davy, potkávat mraky turistů, stát žádné fronty a můžete si tak vychutnat kousek divoké přírody o samotě. K prozkoumání celého regionu by posloužil spíše nějaký gravel, ale se silničkou se tam toho dá prosvištět také dost. Počasí se vám určitě pokusí dovolenou trošku zkazit, ale pokud máte dostatek bot, suchých vrstev a pláštěnku, budete domů odjíždět jako nadšený a spokojený turista. To byl minimálně můj případ. A ačkoliv jsem si Norsko moc užila a snažila jsem se, abych si deštěm nenechala zkazit celkový dojem, doufám, že ve Slovinsku, kam s holkami míříme teď, nám bude letní počasí přát o něco více. Pokud také ještě někam cestujete, nebo si prostě jen chcete užít zbytek cyklistické léta někde v ČR, přeju vám, aby se počasí trošku umoudřilo a dopřálo nám všem ještě pár prosluněných chvil! Krásný zbytek léta!