MUTR v Mikulově: můj první běžecký závod

Den před závodem jsem ležel jak lazar a doufal, že mě babičkovské recepty postaví na nohy. Česnek, med, zázvor. Vypadalo to spíš na domácí lektvar proti upírům než na přípravu sportovce. Ale ráno jsem vstal. Ne snad, že bych byl plný síly, spíš už nebylo cesty zpět.

Cesta autem do Mikulova měla svoje kouzlo. V autě hrála píseň Vielleicht Vielleicht a to tak, že reproduktor málem vyskočil z palubky. V rytmu německé energie jsem přemýšlel nad úplně zásadní otázkou: běžet v dlouhém, nebo v krátkém? Venku to nevypadalo zle, ale Krušné hory jsou nevyzpytatelné. Jakmile jsem dorazil na místo a otevřel dveře auta, bylo rozhodnuto, v dlouhém. Mikulov mě přivítal typickým podzimním počasím, jen sníh chyběl. Chlad, vlhko, zataženo, prostě přesně tak, jak to má být.

Na startu bylo veselo. Sešel jsem se s kolegyněmi, které jsem před pár týdny vyhecoval, aby šly běžet se mnou, protože kdo by chtěl trpět sám, že jo? Fotili jsme se, smáli, hecovali a všichni jsme se tvářili, že to bude „na pohodu“. A pak to přišlo, výstřel.
„Tý jo, start! Běží se!“
Adrenalin vystřelil rychleji než my. Nastartoval jsem se a vyrazil vpřed.

Stoupání bylo extrém. Krušné hory se neptají, jestli chceš, prostě tě prověří. Pomáhaly mi běžecké hole a každé zanoření špičky do bláta bylo malým vítězstvím. Když jsme se s kolegyněmi vyškrábali přes ten nejhorší úsek, bylo mi jasné: i tady se bude běžet. Ony mě hecovaly, já se snažil tvářit, že ještě dýchám, a všichni jsme jeli v jednom rytmu: krok, nádech, smích, krok.
Holky během závodu fotily, zachycovaly momenty, na které já bych stejně neměl čas. já se musel soustředit na běh, ne na objektiv. A jsem rád, že to udělaly. Díky nim mám teď důkaz, že jsem fakt běžel, a nejen o tom mluvil.

Atmosféra? Skvělá. Potkal jsem spoustu známých a přátel. A nejedno překvapené „Ty tady?!“. Někteří mě znají jen ze sedla kola, takže vidět mě na běžeckém závodě bylo pro ně možná ještě větší šok než pro mě samotného. Smáli jsme se tomu a užívali si tu pohodu po doběhu. Bahno na botách, čaj v ruce a ten pocit, že to prostě klaplo.

Mutr nebyl jen závod. Byl to důkaz, že i když máš rýmu, trochu pochybuješ a počasí se tváří, že tě nemá rádo, stejně to dáš. Protože chceš.