L´Étape v Prachaticích: Na Cannondale Synapse s deštěm o závod

První srpnový víkend se v Prachaticích konal už druhý ročník horské etapy L’Étape. Tentokrát nás čekalo 110 km s převýšením 2300 metrů. Na startovní čáře stáli nejen amatérští nadšenci, ale i známé tváře jako dráhový cyklista Tomáš Bábek nebo olympijská vítězka Kateřina Neumannová, která mimochodem v závodě žen brala třetí místo!

Zlatá žiletka Cannondale Synapse 5 mi neřízla ostudu

Závod jsem absolvovala na zapůjčeném silničním kole Cannondale Synapse Carbon 5 v zářivé barvě Phoenix Yellow, které jsem měla zapůjčené z Koloshopu.

Cannondale Synapse 5 (model 2025) je vytrvalostní silniční kolo s karbonovým rámem, které spojuje komfort, stabilitu a univerzální využití. Díky možnosti osadit širší pláště (až 42 mm vzadu) zvládne kromě silnice i lehčí gravel. Upravená geometrie zajišťuje pohodlnou jízdu i na dlouhých trasách a horších površích, přičemž moderní design s integrovaným vedením kabelů a D‑profilem sedlovky přispívá k aerodynamice a tlumení vibrací.

Model 2025 přichází s integrovaným systémem SmartSense 2.0, který napájí světla, radar a další elektroniku z jedné baterie. Kolo má také praktický úložný systém StashPort pro nářadí nebo drobnosti. Osazení Shimano 105 (2×12) zajišťuje spolehlivé řazení. Kolo bylo na tento závod osazeno karbonovými koly Mavic Cosmic S, což přidalo lehkost a tuhost, ideální pro kopce a dynamickou jízdu. Pláště Michelin Power Cup o šířce 32 mm pak poskytly větší komfort na rozbitém povrchu – širší gumy jsou aktuálně trendem silničních kol, protože lépe tlumí nerovnosti.

L´Étape prověří vaši přípravu

Startovalo se na prachatickém náměstí ve 13:00 a počasí opravdu nepřálo. Jakmile jsme odstartovali, neuběhlo ani pět minut a začalo pršet. Co se týká deště a jízdy na kole, sama z toho mám velký respekt a v takových podmínkách běžně na kolo nesedám, ale podmínky jsou pro všechny závodníky stejné. A o tom to přece je!

Trasa byla oproti loňskému ročníku lehce pozměněna – přibylo pár kilometrů a výškových metrů. Hned od druhého kilometru, v obci Blažejovice, začalo stoupání až do obce Křišťanov. Na dvaceti kilometrech se nastoupalo zhruba 600 výškových metrů a v Křišťanově nás za odměnu čekala první občerstvovací stanice. Doplnila jsem bidon s ionťákem a jela dál.

Následovala ta jednodušší část závodu – téměř sjezd kombinovaný s rovinami a občas krátkým stoupáním až do Českého Krumlova, který byl přibližně v polovině trati. V Českém Krumlově byla úžasná atmosféra a projet si toto město na kole, kdy byla trasa připravena jen pro závodníky, mělo opravdu velké kouzlo.

Jakmile jsme vyjeli z Krumlova, pocitově se mi jelo dobře…ale neuběhl ani kilometr a obrátilo se to v pravý opak a první krizi, neboť nás čekalo první a největší stoupání závodu na horu Kleť (1087 m n. m.). První vrchařský segment, kdy se na pěti kilometrech nastoupalo téměř 300 výškových metrů. Právě tady jsem zažila tu nejlepší závodní atmosféru, co jsem kdy poznala. Podpora fanoušků byla tak skvělá, že mi dodávala neskutečnou energii a chuť bojovat o další nastoupané metry.

Jakmile segment skončil, čekala nás druhá občerstvovací stanice. Opět jsem doplnila bidon a pokračovala ještě pár výškových metrů k šedesátému kilometru. Následoval téměř sjezd s občasným krátkým stoupáním přes Janské údolí a Záhoří až do Chrobol, kde na 84. kilometru byla třetí a poslední občerstvovačka před dalším velkým stoupáním na horu Libín (1094 m n. m.). Šlo o druhý vrchařský segment, kde se na 4,7 kilometrech nastoupá lehce přes 200 výškových metrů.

Bude můj druhý start na L´Étape i tím posledním?

Zbývalo posledních zhruba 25 kilometrů a počasí se stále zhoršovalo, zkrátka lilo jako z konve. Že by to byla nová tradice? Na prachatickém L´Étape jsme loni v dešti ale jen startovali, letos padalo vody o poznání víc. Na dalším asi desetikilometrovém sjezdu mi už začínala být zima na ruce i nohy a nemohla jsem se dočkat cíle. Závod začínal být náročný nejen fyzicky, ale i psychicky, a to nás čekal ještě třetí vrchařský segment do obce Oseky, lehce za stým kilometrem. Na 1,4 kilometrech jsme tu nastoupali 110 výškových metrů. Tady už jsem si zakřičela vyčerpáním. Ale zatnula jsem zuby, jela dál a směřovala už jen k cíli, kterého jsem se tentokrát opravdu nemohla dočkat.

Poslední kilometry se zdály nekonečné, ale jakmile jsem sjížděla zpět do Prachatic, cítila jsem obrovskou úlevu, po pěti hodinách jízdy projíždím cílem!