Korsika GR 20 – cesta tam a zase zpátky za novým českým rekordem

Vše začíná v roce 2023, kdy mě moji skvělí kamarádi Jarda a Honza berou s sebou na první zkušenou s tímto středomořským francouzským ostrovem. Obvyklá doba zdolání se pohybuje mezi 10 – 13 dny. My to v roce 2023 zvládáme s Jardou (nakonec bohužel bez Honzy) za 5 dní. Český rekord je 4,5 dne a ten jsme letos zvládli pokořit s novým cílovým časem 72 hodin!

Publikováno: 27. 8. 2026

8 min. čtení

Grande Randonnée, ten VELKÝ VÝLET

Znáte to. V životě máte jedno místo, kam Vás to neustále táhne, nebo máte místo, které je pro Vás osudné, a pro mě jsou to hory, vysoké vrcholky těžko dostupných míst, kam se bez vybavení sice dostanete, ale stojí Vás to spousty sil. V roce 2023 se pro mě tímto místem stává přechod korsických hor. Můj první velký trail. Pohledem s dnešními zkušenostmi je úsměvné s jakým vybavením jsem na kopce vyrazil. O prvním putování jsem po návratu psal, 5 dní do cíle byl výkon hodný obdivu, a to jsem ještě nevěděl, že se tou dobou v hlavě jednoho z nás zrodila myšlenka...

Ostatní

Běh, hiking

Velký výlet: GR 20 - Grande Randonnée

V roce 2022 jsem si splnil svůj velký sen, úspěšné tažení ultra maratonem, kdy jsem na konci srpna za 24 hodin přešel 7 beskydských vrcholů. Vrátil jsem se do Prahy hodně zničený, ale hned za pár dní…

Zobrazit příspěvek 1

Nový český rekord aneb GR 20 za 3 dny

Držitelem absolutního rekordu je Francois d´Haene v čase 31 hodin a 6 minut. Naše ambice rozhodně nejsou tak vysoké, ale český rekord je cca 4,5 dne a to se už zdá pokořitelné. Jarda nám cestu napočítal tak, abychom ji urazili ve 3 dnech, tedy 72 hodinách. Přesvědčit mě není těžké a začíná tvrdá příprava. Stovky kilometrů horizontálních i vertikálních, naběhaných, nachozených, uplavaných, ujetých na kole, se zátěží, bez ní, v dešti, na sluníčku, ve sněhu, v mlze, v mrazu, po silnicích, po stezkách, po kamenech, po lesích, po loukách, po prašných cestách i necestách.

A najednou je to tady. 15. června 2025 v 6 hodin ráno a Jarda s Honzou mě vyzvedávají u letiště Václava Havla a přes Německo a Rakousko sjíždíme do italské Savony. Nasedáme na trajekt a 16. června v 8 hodin ráno vyjíždíme na pevninu Korsiky. Lehké mrazení v zádech vyvolané návratem na místo činu zažiju ještě několikrát. Kavárna, francouzské dobroty, vynikající káva, nám zpříjemňují čekání na půlnoc.

Připravit, pozor, start

Poflakování na pláži, proložené obědem, jsou za teplého počasí krásné kratochvíle, ale právě po obědě jeden z nás náhle uteče na WC a najednou zjišťujeme, že máme všichni drobné zažívací problémy. Jarda je zasažen nejvíce, já s Honzíkem, to zkoušíme osvědčenou dezinfekcí zažívacího traktu přepít. Půlnoc se blíží. Scházíme se u stanu, přípravy vrcholí. Jardovi je lépe. Mně hůře. Přesto…. 0:01 hod…. Jdeme. Jsme na trati.

Opouštíme vesničku Calenzana a hurá na vrcholky. Páté odskočení do 10. kilometru mi spotřebuje zásobu papírových kapesníků na 3 dny. Začátek „z říše snů“. Věděli jsme, že to bude náročné, říkali jsme si, hlavně se z toho ne, ale úplně se to nepovedlo… Každopádně jdeme, bojujeme.

Tlak na vodu je vyšší, na jídlo naopak nižší. Překonáváme první zajímavé kopce, známá místa, některé výstupy jsou po tmě náročnější, než si je pamatuji. Ale změna v podobě původní váhy z roku 2023 (na zádech 10 kg věcí) a nynějších 4 – 5 kg, je přívětivější. Opět, jako před lety, potkáváme spousty zvířat, jejichž svítivé oči se vynořují z černočerné noci ve světelném kuželu našich čelovek.

První východ slunce na Bocca di Pisciaghja v 1 940 metrech nad mořem je překrásný. Vysoké hory osvětlené prvními paprsky ranního slunce jsou nezapomenutelné. Ostré kameny, výstupy, sestupy, známá místa, kde jsem se tenkrát ztratil, kde jsem měl krizi a nyní nemám a mnoho dalších vzpomínek. Refuge (něco jako kemp) de Carozzu – sladké pokušení, kola, oříšky, tuňák, pečivo, prostě všechno, co potřebujeme. A to máme teprve necelých 19 kilometrů. Oblíbený houpací kovový most nás trochu rozptýlí, ale zábavu střídá opět velká dřina. Refuge d´Ascu Stagnu (23,5 km) a první setkání s Honzou. Dokonale připravený support. Židličky, ovoce, sušenky, studené pití, pečivo, maso, sýry, no prostě všechno. Honza nás ujišťuje, že i on si prošel střevními problémy, ale to už házíme za hlavu a po občerstvení vycházíme všichni tři společně dál. Zavzpomínáme na společné chvíle strávené nejenom na tomto trailu. Jakmile se ale rovina začne opět horsky zvedat, Honza se s námi loučí a jede chystat první nocleh.

Monte Cinto - nejvyšší bod našeho putování

Já s Jardou začínáme stoupat na nejvyšší bod (2607 m. n. m.) našeho putování a to je sedlo pod nejvyšší horou Monte Cintem. Potkávám první sněhové plotny, výstup je velice náročný. Kamenů není mnoho, svah je velice prudký, pokrytý tenkou vrstvou jemného písku. Jarda má za mnou téměř 40 minut zpoždění a později přiznává, že se pro něho jedná o nejtěžší moment našeho putování. Přesto nevzdáme. Jdeme dál. Refuge Ciuttulu Di I Mori je památné místo roku 2023, kdy nás postihla s Honzou velká krize v podobě úzkostí, hypoglykémie, pekelná zima a nervozita. Letos přicházím na toto místo celkem s úsměvem, ale vysoká nadmořská výška a mírný vítr mi celkem rychle bere velké množství tepla, které bych spíše využil, než tady nechával na kopcích. Jarda je mi v patách a najednou se z cílové destinace objevuje Honza. Opět v roli dokonalého zachránce. Vidí mě. Vytasí se s péřovkou, sladkou tyčinkou, chlebem a klobásou. A mně je dobře. Při sestupu do Castel de Vergio, kde musíme přeskočit několik kraviček, které stály na cestě se dostáváme konečně ke stanu, sprše a zázemí. Honza dokonale vše připravil a my uleháme kolem 22:30 do spacáku.

Vstáváme ve 2 hodiny. Rychlá snídaně, všechno necháváme ležet, baťohy a jdeme. Zvířata nerozumí, kdo jim ruší noční klid a my nechápeme, když nás kolem 4:30 hod předbíhá někdo jako Kilian Jornet. Celý druhý den se nese v dobré náladě, vzpomínkách na cestu před dvěma lety a krásném počasí. Setkání s Honzou až na dnešním 41. kilometru u města Vizzavona. Já se cítím výborně, Jarda navrhuje rozdělení se do posledního úseku, který měří 24 km, abychom se vzájemně nezdržovali. Souhlasím a prakticky vybíhám dál. Čas cca 18:30 hod. Vše jde dobře, jako po másle, až do tmy.

Rozdělit se či nerozdělit? To je, oč tu běží.

Je neuvěřitelné, co všechno dokáže udělat tma. Ztráta orientace, sejití z cesty (několikrát), strach se zvuků kolem. Přicházím těsně před půlnocí na další místo, kde máme postavený stan. Col de Verde. Honzovi zůstává rozum stát, co jsme s Jardou schopni vydržet. Dávám sprchu, ulehám do spacáku a říkám, že v plánovaných 4:00 hod rozhodně nevstávám. Jarda přichází o hodinu později. Ani se nesprchuje. Jen si bere na špinavé věci čisté, aby si neumazal spacák.

Ve 4:20 jsme na trati. Nemohl jsem v tom Jardu nechat. Když přeci může on, můžu taky. Je ticho. Prohodíme pár slov, ale výřečné to není. Shodneme se, že rozdělení předchozí den, byla chyba. Slíbíme si, že už to neuděláme. Pokračujeme dál. Jarda je zesláblý, já se cítím celkem dobře. Přicházíme do refuge d´Usciolu. Já sním jídla za 4 turisty, Jarda sotva za sebe. Při odchodu nám nad hlavou poletuje helikoptéra. Čas se nám přehoupne přes poledne, teplota se šplhá k 38 °C a chytám svou první krizi. Za to ale pořádnou. Chodidla pálí, všechno bolí a hlavně hlava nechce. Jarda naopak chytá mou předešlou energii a na cca 7 kilometrech získává skoro hodinu náskok. Při setkání se na mě podívá a zcela nekompromisně mi navrhuje konec. Ví, že to nevzdám a vůbec pomyšlení na to, že bych měl končit, mě šíleně nakopne. Běžíme.

Velké finále velkého výletu = nový český rekord!

Míjíme lidi z Česka, ale není čas na povídání. Přibíháme ke studánce a Jarda pomalu nařizuje rozdělení. Cítí, že když budu před ním, mohlo by to být pro nás oba motivační. Skutečně se dostávám brzy hodně dopředu a přibíhám na refuge d´Asinau. Dávám si 4x snickers tyčinku a 4x colu. Hodím to do sebe za přítomnosti nechápavých pohledů přítomných hostů a běžím pod jedny z nejkrásnějších skal na Korsice, pohoří Bavelské jehly.

Zdolat poslední úsek jde dvěma způsoby. Přes nebo okolo. Přes – prudké, náročné fyzicky i technicky, ale kratší. Okolo – mírnější cesta, relativně rovná, o 4 kilometry delší. Vybírám první variantu. Po výlezu nahoru se pouštím přes jehly, ale scházím ze správné cesty. Panikařím a nemůžu se zorientovat. Ztrácím dobrých 45 minut. Nakonec jsem cestu našel, ale otočení šikmo za sebe nahoru jako směr správné cesty, jsem nečekal.

18 kilometrů do cíle. Přicházím do vesničky Bavela. Čeká tam Honzík. Prudce na sebe křičíme. Já chci dál, ale mám hromadu požadavků, chci si vysypat věci, vzít nové ponožky, nechci jíst ani pít, Honza chce vše opačně. Nakonec vyhraje. Při mém odchodu přichází něco, co se podobá Jardovi – šel okolo, je unavený, vyčerpaný. Běžím dál. Mám 5 hodin na 18 kilometrů. 170 km v nohách. Skoro 7 hodin spánku za 2 noci. Padá tma. Co se dělo v té tmě, se nedá ani popsat. Skákání po skalách, přes stromy, kořeny, potoky, do průrev, do neznáma. Půlnoc se blíží a já vím, že se blížím k cíli. Vesnička Conca je už za rohem.

Mapy říkají, že bych měl být v cíli cca ve 23:56 hod. Jsem. Stihl jsem to i se ztrátou mobilu, na kterou mě upozornily hodinky po cca 150 metrech. Já jsem v cíli do 72 hodin, ale co Jarda? Půlnoc se blíží a já jsem smutný. Mou krizí jsem Jardu zastavil a on to snad nestihne. Ve 23:59:20 vteřin se najednou do ticha ozve dupání a Jarda je tu, zvládl to. Padáme si kolem krku a nevěříme tomu. Jsme čeští rekordmani. Dáváme na oslavu panáka a snažíme se posbírat…

A pak? Už to znáte. Říkáte: „Už nikdy“. Druhý den: „Kdy zas někam půjdeme?“ Regenerace cca 14 dní a vzpomínky na celý život. Zpět letadlem přes Ženevu do Prahy a pak hurá zase za táru.