Když běh přestane být trestem

A víš co? Velkou roli v tom, že jsem vůbec běžel a později znovu vyběhl, má Šárka. Parťačka, která se mnou ten MUTR odběhla. Je to přesně ten člověk, co ti nenásilně připomene, že svět není jen práce a kola, ale taky pohyb, smích a společné kilometry. A tak spolu občas vyběhneme. Žádná velká věda, žádné výkonnostní drama. Prostě běh, kde se dýchá tělem i hlavou.

Jednou jsem si uvědomil, že moje staré Feline už mají to nejlepší za sebou. Bylo načase posunout se dál. Sáhl jsem po Saucony Peregrine 15. Bez dlouhého rozmýšlení jsem je vzal na první výběh k jezeru Milada. A tam se to stalo: cítil jsem se jak Usain Bolt v rekreačním módu. Ale to nebylo všechno! Peregrine 15 si zaslouží vlastní odstavec.

Díky tomu všemu jsem běžel s pocitem, že to jde samo. A to je u mě, “člověka”, který běh dlouho obcházel v širokém oblouku, skoro malý zázrak. Do toho všeho mě při běhání doprovází Garmin Fenix 7X. Hlídá tempo, čas, tepovku, všechno poslušně hází na Stravu, kde si pak připadám skoro jako analytik vlastního výkonu. I když ve skutečnosti jsem pořád nováček, který teprve objevuje radost z běhání.

Nikdy by mě nenapadlo, že běh si mě jednou takhle nenápadně uzemní. Že z věci, kterou jsem bral jako trest, se stane malá každodenní úleva. Nehoním kilometry, nesbírám vavříny. Jen vyběhnu, dýchám a nechám svět, ať se srovná podle vlastního rytmu.

Možná neběžím rychle. Možná neběžím krásně.
A to mi zatím stačí.