Gravel bikepacking přes Bavorsko s bonusovou alpskou etapou nad Innsbruckem

Když jsme plánovali letní bikepacking, měli jsme jasno hned v několika věcech. Chtěli jsme jet nalehko, co nejvíce po cyklostezkách a hlavně skončit v Innsbrucku – městě, které nás pokaždé nabije energií.

Innsbruck totiž není jen další alpské město. Je to místo, kde se na ulicích potkávají silničáři s gravelisty, trailoví běžci s horolezci, paraglidisté s turisty a všichni mají jedno společné – venku tráví víc času než doma. Atmosféra je neskutečně nakažlivá. Stačí si sednout s kávou na náměstí a během pár minut kolem vás projede víc krásných kol než za celý týden doma.

Jenže jsme nechtěli jen dojet do cíle. Chtěli jsme si užít i cestu.

Proto padla volba na Bavorsko.

Mám k němu navíc osobní vztah. Děda nás sem od dětství brával na cyklovýlety, a tak jsem věděla, že pokud někde fungují cyklostezky téměř dokonale, bude to právě tady. Svoji pověst potvrdilo. Kilometry asfaltových cyklostezek střídaly rychlé gravelové cesty, malebná historická městečka, řeky, lesy a později i první výhledy na Alpy.

Jediné, co nám úplně nevyšlo podle plánu, bylo spaní pod širákem.

Původně jsme chtěli přespat venku každou noc. Jenže najít v Bavorsku nenápadné místo není zdaleka tak jednoduché jako třeba ve Skandinávii. Navíc nám první noc začalo nad ránem lehce poprchávat, takže jsme druhý večer raději zvolili Airbnb v Mnichově. Třetí noc už naštěstí čekala postel u kamarádů v Innsbrucku.

A zpětně? Kombinace komfortu a dobrodružství je pro nás zkrátka nejpříjemnější.

Den první: Cheb – Regensburg

Start jsme naplánovali do Chebu.

Karlovarský kraj máme proježděný snad všemi směry, takže jsme si chtěli nechat co nejvíce času na Bavorsko a hlavně na Alpy. První den nás čekalo necelých 150 kilometrů a přibližně tisíc výškových metrů. Profil vypadal na papíře nenápadně, ale rozhodně to nebyla úplná rovina.

Hned po přejezdu hranic bylo poznat, že jsme v Německu.

Cyklostezky jsou perfektně značené, na křižovatkách nechybí směrovky a většinu dne jsme téměř nepotkali auta. Člověk se může soustředit na jízdu a nemusí každou chvíli řešit provoz.

První větší zastávku jsme udělali u řeky Waldnaab.

Možná ji neznáte, ale právě tady se nachází jedno z nejhezčích údolí severního Bavorska. Skalní útvary, čistá voda a klid, který vás donutí na chvíli zastavit. Po cestě jsme narazili i na staré vodní kolo, které sem krásně zapadá a stojí za krátkou odbočku. Náhodně objevené drobnosti mám na bikepackingu nejraději. Kdybychom jeli autem, pravděpodobně bychom si jich ani nevšimli. Na kole ale člověk vnímá krajinu úplně jinak.

Německo jako ráj pro gravel

Během prvního dne jsme si znovu připomněli, proč se do Německa rádi vracíme.

Nejde jen o kvalitu cyklostezek. Je to celková kultura cestování na kole.

Na většině křižovatek víte, kam jedete. Povrch je kvalitní, auta jsou na cyklisty zvyklá a každých pár kilometrů narazíte na pekárnu, kavárnu nebo supermarket. Nemusíte proto vozit jídlo na celý den dopředu.

My jsme sbalili jen základní svačinu – pár energetických tyčinek, něco slaného a vodu. Zbytek jsme průběžně dokupovali. Přesně to je podle mě jedna z výhod bikepackingu nalehko.

Stejně tak jsem ocenila malou brašničku na horní rámové trubce. Telefon, tyčinky nebo platební karta byly neustále po ruce a člověk nemusel každou chvíli otevírat velkou podsedlovou brašnu.

Spaní u zatopeného lomu

Večer jsme začali hledat místo na přespání. Na mapě jsme objevili zatopený lom obklopený lesem a říkali si, že to bude ideální. A ono opravdu bylo. Večerní koupání po téměř sto padesáti kilometrech v sedle patří k těm momentům, které si člověk zapamatuje mnohem víc než průměrnou rychlost nebo počet wattů.

Jenže...

Oficiálně jsme tam samozřejmě spát neměli. Celou noc jsem byla v klidu, ale nad ránem jsem se několikrát probudila s myšlenkou, jestli nás náhodou někdo nepřijde vzbudit. Nakonec se nic nestalo, ale byl to první moment, kdy jsme si uvědomili, že spaní pod širákem nebude v Německu úplně jednoduché.

Na druhou stranu jsme díky minimalistické výbavě byli sbalení během několika minut. Žádný stan, žádné dlouhé skládání. Jen spacák, karimatka, Tyvek a za chvíli jsme byli zase na cestě.

Den druhý: Regensburg – Mnichov

Druhý den jsme začali tak, jak to máme nejraději. Dobrou kávou.

Řezno (Regensburg) je nádherné historické město a rozhodně stojí za krátkou zastávku. Úzké uličky, kamenný most přes Dunaj a spousta malých kaváren vytvářejí úplně jinou atmosféru než rušná velkoměsta.

Po ranním filtru a espressu jsme pokračovali dál na jih.

První desítky kilometrů vedly podél řeky po téměř dokonale rovných cyklostezkách. Kilometry ubíhaly překvapivě rychle a člověk měl pocit, že by takhle dokázal jet celý den. Pak přišla část, na kterou vzpomínám asi nejraději. Gravelová cyklostezka mezi bavorskými chmelnicemi.

Široká štěrková cesta, minimální provoz, zelené kopce kolem a nekonečný klid. Přesně ten typ cest, kvůli kterým gravel kola vznikla.

Znovu jsem si uvědomila, jak univerzální moje Cannondale SuperX Carbon 1 vlastně je. Celou dobu jsme střídali asfalt, jemný štěrk i lesní cesty a kolo si se vším poradilo bez jediného zaváhání. Bezdušové pláště nafoukané na nižší tlak navíc krásně tlumily vibrace, takže ani po několika hodinách v sedle člověk neměl pocit, že by ho všechno bolelo.

A když už mluvíme o pohodlí – po dvou dnech jsem byla ráda i za jednu zdánlivou maličkost. Čerstvě navoskovaný řetěz. Na prašných štěrkových cestách zůstával překvapivě čistý a celé kolo bylo po stovkách kilometrů tišší, než bych čekala.

Odpoledne nás čekal poslední úsek směrem k Mnichovu. A právě tam nás čekalo jedno z největších překvapení celé cesty…

Když najednou jedete jako v Gironě

Posledních zhruba 30 kilometrů před Mnichovem vedlo podél řeky Isar.

Nevím, jestli to bylo odpoledním světlem, průzračně čistou vodou nebo dokonale upravenou štěrkovou cyklostezkou, ale tenhle úsek nám okamžitě připomněl španělskou Gironu. Jen místo kaváren plných profesionálních cyklistů jsme potkali jen pár lidí, kteří si po práci přišli jen tak sednout k řece.

Široká gravelová cesta kopírovala tok Isaru, voda měla neuvěřitelnou tyrkysovou barvu a člověk skoro zapomněl, že ještě ráno snídal o více než sto kilometrů severněji.

Mnichov trochu jinak

Na druhou noc jsme tentokrát zvolili Airbnb. Po zkušenosti z první noci jsme si řekli, že jednu noc v opravdové posteli rozhodně přežijeme. A upřímně? Po třech stovkách kilometrů přišla vhod.

Při večerní procházce přímo v centru Mnichova přišel zajímavý objev - obrovské zahrady Englischer Garten, jeden z největších městských parků v Evropě. Shodli jsme se na tom, že kdybychom o něm věděli dřív…možná by noc pod širákem přece jen vyšla. Tak třeba příště.

Den třetí: Mnichov – Innsbruck

Ráno jsme vyráželi s jedinou myšlenkou. Dnes už uvidíme Alpy.

První kilometry byly možná až překvapivě obyčejné. Bavorská krajina byla pořád krásná, ale po dvou dnech už člověk začínal mít pocit, že se všechno trochu opakuje.

Pak jsme ale na obzoru uviděli první siluetu hor. A během několika desítek minut bylo jasné, že zbytek dne bude stát za to. Najednou se před námi otevřely výhledy na alpské štíty, silnice začaly jemně stoupat a krajina získala úplně jinou atmosféru.

Tyrkysová jezera a kýč, který nám vůbec nevadil

Čím víc jsme se blížili k rakouským hranicím, tím častěji jsme projížděli kolem jezer s průzračně tyrkysovou vodou. Bylo to skoro až kýčovité. Takový ten typ krajiny, který člověk zná z pohlednic nebo spořičů obrazovky.

Všude upravené louky, dřevěné chalupy, zvonce krav pasoucích se na pastvinách a kulisy hor v pozadí. Možná je to opravdu trochu turistický kýč pro německé důchodce. Ale víte co? Nám se to líbilo úplně stejně.

A po zkušenostech z některých bikepackingových výletů, kdy jsme několik hodin bojovali s hlubokým pískem nebo zarostlými lesními cestami, jsme byli vlastně rádi, že tentokrát jen jedeme, koukáme kolem sebe a nemusíme každých deset minut přenášet kolo.

Nejprudší sjezd celé cesty

Do údolí řeky Inn jsme sjížděli po prudké štěrkové cestě. Tak prudké, že jsme většinu času stáli na brzdách. Marťa měl kolo naložené o něco víc než já a dole jen suše prohlásil: „Myslím, že jsem upekl brzdy.“ A měl pravdu. Kotouče dostaly pořádně zabrat.

Naštěstí všechno vydrželo a mohli jsme pokračovat dál. I tady jsem ocenila svůj gravel Cannondale SuperX carbon 1. Přestože jsme za sebou měli stovky kilometrů asfaltu, šotoliny i lesních cest, ve sjezdu působil pořád jistě a stabilně. 

Vítej v Innsbrucku

A pak už přišel okamžik, na který jsme se těšili od prvního dne. Innsbruck. Město, kam bych se mohla vracet pořád dokola. Stačí se projít centrem a člověk má pocit, že je sport úplně normální součástí života. Zkrátka místo, kam nás "outdoor vibe" pokaždé táhne vrátit se znovu.

Kolo jsme ale neodložili do kouta, naopak. Protože jsme měli ještě pár dnů navíc, nemohli jsme odolat a vyrazili jsme do hor. S rozvojem elektrokol totiž v Alpách vzniká stále více širokých štěrkových cest, které vedou vysoko nad hranici lesa, pro gravel ideální.