Bikepacking trasa východním Slovenskem přes Vihorlat na Morské oko

Pro cestování jsem zvolil vlak, nejlépe vycházel noční vlak do Bánovce nad Ondavou pro mě i můj bicykl. Chtěl jsem trochu pohodlí, a proto zvolil lůžko pro sebe a sedačku + kolo pro kolo. 

Stojím v noci na tichém nádraží, ale vlak stále nikde. Přichází stres, zda stihnu naložit kolo a přeběhnout podél vlaku přes 7 vagónů...naštěstí ve 22:09 vlak přijíždí. Honem nakládám kolo, sundávám brašny, lahve a přidělávám zámky Hiplok na obě kola (přeci jen bude bez dozoru celou noc). Venku ukazuji jízdenku pro kolo průvodčí, která je trochu v šoku, že ho nebudu hlídat a ujišťuje se, že je zamčené. Sám nasedám do lůžkového vozu, objednávám si sladkou snídani a honem spát. 

Ráno nemůžu dospat, a tak v Košicích sedám ke kolu, prohlížím si kraj kolem a připravuji se na výpravu. V plánu mám jet přes lesy do Michalovce, následně kousek po cyklostezce, cyklotrasou podél Zemplínske Šíravy a pohoří Vihorlat do Poruby pod Vihorlatom a nahoru přes Remetské Hamre stoupat do pohoří Vihorlat po trase 2880 Okolo Morského oka.

Vihorlat je jedno z mála vulkanických pohoří na Slovensku, v nynější době je zde přírodní rezervace Vihorlatského pralesa. Morské oko je nejvýše položené jezero vzniklé při doznívající vulkanické činnosti sesuvem půdy a přehrazením toku.

Trasa podél Zemplínske Šíravy je bez cyklistické infrastruktury a v některých úsecích je to až nepříjemné, na to je třeba se připravit, bohužel není lepší řešení. Z obce Remetské Hamre už silnice nabývá sklon, sil už vcelku ubývalo a brašny nebyly nejlehčí, ale šlapalo se dobře. Morské oko za to stoupání stojí. Jezero je plné ryb, krajina kolem a zvuky přírody jsou okouzlující, nachází se zde plno starých buků. 

Medvědi, zmije a prasklý řetěz

Po krátké pauze a občerstvení jsem pokračoval dále po cyklotrase a napojil jsem se na Karpatskou magistrálu, která mě vyvedla na silnici. Už jsem se blížil Ukrajině o čemž svědčilo i značení na začátku a konci obcí. Údolí také moc krásné, přírodní, obdělávaná půda, domečky a už se to zase láme, čeká mě výjezd ještě na jeden hřeben. Míjím Ruskou Volovou a stoupám do Národního parku Poloniny, cesta to není vůbec jednoduchá, je to spíše na MTB. Místy musím seskočit z kola a pokračovat po svých, voda cestu hodně vymlela a terén je náročný, sklon vcelku vysoký a kameny mi to nedávají zadarmo. Potkávám zmiji, dnes již druhou - nevím, kdo se lekl víc. Blížím se pomalu na hřeben, rachtá mi řetěz a jsou to nepříjemné zvuky, ale nic nevidím. Po pár kilometrech, kdy mi občas řetěz proklouzl, najednou slyším „křach“ a řetěz praskl…Příčina neznámá, nýtovačku nemám, nikdy jsem ji zatím nepotřeboval.

Na vrchol kopce jsem kolo dotlačil, dolů to pojede samo. Ubytování mám zamluvené v ubytovně v nejbližší obci Ulič. Jsem asi 200 m od hranice s Ukrajinou, nikde nikdo, jen já, les, houby a mé kolo. Pomalu se kopec svažuje, nasedám a chvílemi se odrážím nohou, jedu po hřebeni, místy sesedám, do kopce to nejede. Slyším medvěda, naštěstí není úplně blízko a mou rolničku snad také slyší. Ale pak přichází sjezd - hurá, jedu. Bylo to moc fajn, než jsem potkal auta, řidiči si povídali z okénka do okénka. Stavím, neprojedu a tak pokračuju pomalu za jedním z nich. Nakonec mě pouští, silnice je občas pěkně děravá, některá místa jsou označená výstražným trojúhelníkem, což mě asi zachránilo. Zvykám si na nový a neobvyklý styl jízdy a sžívám se s dobrodružným putováním, je to sranda. Bikepacking je prostě svoboda.

Ráno zkouším sehnat nýtovačku a opravit řetěz. Místní jsou moc hodní a snaží se mi pomoct, ale nýtovačku tu nikdo nemá. Pán, co dříve opravoval kola, už je po smrti a nikdo místní to neumí. Dostávám pozvání na zahradu a že to nějak spraví. Můj nový "servisák" bere do ruky kladivo, a nýtuje kladivem. Rozpojuji rychlospojku tkaničkou a sousedi v hloučku koukají, co to je za fígl. Na kole tady moc nejezdí, maximálně do hospody. Bohužel část rychlospojky se ztratila při manipulaci s řetězem a už se v trávě nenalezla. Nejbližší servis je 35 km na západ ve městě Snina. Je sobota a zavírá v poledne. Tak co, balím a jsem připraven jít pěšky. 

Po 5 km, co koloběžkuji a jdu, jsem stopl auto. Řidič je hodný, povídáme si a hodí mě na nejbližší nádraží ve Stakčíně. Vlak ale jede až po poledni a tak mě napadá, že ten servis stihnu, když dorazím zbytek cesty osvědčenou kombinovanou technikou svými silami, je to už jen 6 km. Dojíždím k servisu v 11:50, sehnal jsem rychlospojku na 12rychlostní řetěz pro svou sadu SRAM  XX1 AXS. Kontrola řetězu proběhla také a můžu pokračovat. 

Vydávám se tedy ještě do pohoří Vihorlat abych si projel Sninskou úzkokolejku, ze které je dnes cyklostezka, a okolí nabízí další turistické zajímavosti jako baně na železnou rudu.  Čeká mě další stoupání se zaslouženými výhledy posléze a pak zase sjezd. Dnes je to ale po pěkném asfaltu, klidně na silničku. Mezi obcemi tady na Východním Slovensku silnice jsou, ovšem někdy se cítím jako na dálnici a značení cyklotrasy je matoucí, některé silnice 2. třídy jsou širší než silnice 1. třídy a rychlost v obci není dodržována. Ale myslím, že se řidiči snaží být ohleduplní.

Hamburger jako povolený doping a návrat do civilizace

Další nocleh mám zamluvený v Humenném, není moc možností objížďky silnice 1. třídy, takže jedu po ní. Ve 3 odpoledne již přijíždím do Humenného, a musím doporučit restauraci a pivovar Medvěd. Mají zde výborné pivo i jídlo, dal jsem si burger a musím ho opravdu pochválit.

Měl jsem možnost zažít i slavnosti města k výročí první písemné zmínky. Celé náměstí bylo obsazeno stánky, a lidmi. Na pódiu se střídaly umělecké soubory a následně slavnosti vyvrcholily koncertem. Spánku ale moc nepřáli. Ve 3 ráno mě budí kolemjdoucí, kteří se zastavili pod oknem a zpívají. Celé náměstí duní, nejspíše je v podzemí klub a vůbec zvukem nešetří. 

V 6 ráno vstávám, leje. V 7 po dešti už jedu na vlak a přesouvám se do Prešova, prý je výluka, ale vlezl jsem se do autobusu. Dnes má být počasí velmi deštivé a bouřkové. Je v platnosti výstraha a proto zkracuji trasu. Zlákaly mě Prešovské vrchy a Šarišský cyklookruh.

Je velmi mokro a blátivo, jíly podkluzují a i Pirelli Cinturato Gravel RC v kopci a vymletém korytě trochu plavou. Místy musím tlačit, ale i o tom to někdy je, zatnout zuby a nevzdat se. Nášlapné pedály Shimano XTR jsou plné bahna, nicméně pomalu vystoupám zase na hřeben a čeká mě zábavný trail - místy jsou zde brody, kořeny, mokřady, zkrátka divočina.

Povrch se střídá, najednou vjíždím na asfalt, kde si všímám, jak už je znát příchod podzimu...barevnost, vlhkost, vítr a lehce prší. Počasí vypadá spíše na draka. V dáli už vidím dešťovou frontu, která mě za chvíli mě pohltí. Naštěstí má bunda Singletrack ii od Endury mě ještě pěkný kus cesty ochrání. Úplně mokrý dojíždím do Kysaku, kde cestu na dvou kolech končím a dále do Čech už pojedu zase vlakem, Košičanem. Bikepackingová trasa ukázala, že východní Slovensko má co nabídnout. Pokud se vydáte tímto směrem, za zastávku určitě stojí i Košice s jejich zpívající fontánou.

Brašny a další vybavení na bikepacking

Osobně jsem na začátku zvolil brašny na bikepacking od českého výrobce Acepac, konkrétně přední 16l a zadní brašna 16l. Dají se použít jak na MTB tak gravel a vejde se do nich jak spaní, tak oblečení. Jsou poměrně odolné a také vodotěsné. Pokud bych kupoval brašny již na gravel a měl více zkušeností s bikepackingem, chtěl jít více také po váze brašen, doporučil bych Apiduru nebo Aevor. Po důkladném rozhodování jsem dokupoval brašnu do rámu a na horní rámovou trubku. Kvůli nízké váze volba padla právě na brašny Aevor. Tady už je dobré znát rámové parametry kola. Do rámu dávám hlavně elektroniku, nářadí, léky a energii na cesty.

Co určitě nezapomenout jsou košíky na láhev s bočním vstupem, díky kterým se k pití dostanete i s připevněnými brašnami. Kromě toho s sebou po čerstvých zkušenostech vozím taky nářadí, duše a nýtovačku. Jídlo se dá koupit opravdu skoro na každém rohu a není potřeba ho vozit mnoho.