Laďky nejdelší a nejpunkovější železňák

“To není jako práce s buzolou děti.”

Někdy minulý rok (ani nevím kdy a při jaké příležitosti) jsme se s kamarádem Froldou domluvili, že půjdeme KOŤáka (čti Krušnomanský otevřený trénink aneb extrémní ironman full ve všech směrech). Je to za “barákem”, nestojí tě to výplatu, jako všechny ostatní plnotučné triatlony, je to takový rodinný extrémní punk o maximálně 30 účastnících. Můj sedmý (teď už mužů říct dokončený) ironman. Tomův první (a hned si dá ten nejhorší - vůl jeden).  Na začátku roku si slibujeme svědomitý trénink, tak určitě. Slovy sedmkrát jsme byli společně na kole. Punk je punk, co si ale taky slibujeme je, že to půjdeme celé společně, ať se děje co se děje, bez háku, ale spolu. To se nám nakonec podaří dodržet. Tom má nervy, že na něj budu muset čekat a furt mi dává “kázání”, že mu nesmím ujet, celý týden tuším, že to bude jinak, přeci jenom jsem přes rok neměla kvalitní spánek. A jsem opotřebená jak dědova stará fabie.

Pátek: vyzvednout výbavu, rehabko, vypakovat souseda a Janka na chatu, rozprava na Klínech … v deset v posteli, budík na 4:30 … kašlu na netflix a pouštím si audiopohádky. Celý punk s námi sdílí a supportují Jíťa, Denča a Kuba

Sobota: startujeme. Je nás 28, 4 okruhy, 4 km na Barboře, já si říkám, kdo se netopí, tak to uplave. Někdo za hoďku někdo za dvě, ale uplave. S Tomem na sebe v depu čekáme, ten má od neoprenu rozedřené ruce a na to, že je to chlap, tak ani moc "nepindá".

1/3 úspěšně za námi, jdeme se projet na kole. 180 kilometrů a 4500 m převýšení. Prostě projedeš půlku Krušných hor a jezdíš nahoru a dolu. Na začátku se k nám přidává Evka, Hríca, Honza, Ivana, přijede Kája s Pepinou, Soused s Jankem. Docela to jde, jedeme sice tužku, pomalu, ale jedeme. Pokořujeme korunky jednu po druhé, je jich 7 sedm hnusných výjezdů na vrcholky. Mezitím jsou ale půlkorunky a čtvrt korunky a já nevím co, prostě furt máme nejlehčí převod. Miluju chleba se sádlem a solí, takže při každé příležitost do sebe jeden natlačím, plus do sebe sypu všechny možné “drogy” ve formě tablet. Sůl, magnesko, bécéáčka, nekoukám na dávkování, je mi to fuk, minimálně jako placebo dobrý. Frolda, který mi připomínal den co den, že na nej musím čekat, čeká na mě. Karta se po plavání obrátila a pan si jede piánko a já šlapu jako trubka za ním. 

Teda skoro za ním, aby to bylo dle pravidel, mám nové kolo. Je krásný, no a to mi stačí, klasika. Nestihla jsem si ho vyzkoušet a trochu ho zajet, sedí mi, jede se mi na něm krásně, ale po 4. korunce mi tak trochu přestává brzdit. Takže Tom z kopce slyší: “Froliku, šlapej ty vole, mě to nebrzdí”. Holky nám musí sehnat světla, je jasné, že dojedeme ve tmě. Poslední korunka, sjíždíme jí dolů, do Horního Jiřetína. Když vím, co nás bude ještě čekat zpět, mám depku. Kupodivu to ale jde. A už valíme do cíle, už se těšíme, že odhodíme kola a zbytek “nějak” dojdeme. Rozhoduji se dát v cíli sprchu, najíst a vyrazit, pul hoďka už nás nevytrhne, nezávodíme. Denča nás tejpne, Jíťa připraví chleba a jdeme! 

2/3 hotové. Tím, že neběžíme to jde pomalu, oba dva máme kolena a kotníky na šrot. Takže raději dokončit za dlouho, na důchodce než vůbec. Netrvá to dlouho a já mám krizi, která se mě drží až do cíle, takže vlastně chvíli. Tělo bolí, ale není to nic dramatického. Jsem ale strašně, ale strašně unavená. Na desátým kilometru, prosím Toma o 15 minut v autě, musím spát, dokonce se mi i něco zdá. Za čtvrt hodiny mě parta budí, jdeme dál. Frolda je v pohodě a jestli ho něco bolí nebo má krizi tak to vůbec nedává znát, bojuje statečně. Mě se jde chvíli celkem dobře, ale za chvíli už bych to zase zalomila, klidně do příkopu. Ujdeme 3 kiláky, holky na nás čekají, jdu zase do auta, 5 minut, ale nespím.

Čeká nás nejhorší a nudný úsek kolem Flájí, nevím co mám dělat, už si vůbec nepovídáme, tiše trpím. Jsem strašně unavená, tělo ani nebolí, ale chci dudlíka, mlíko a spát. K Dlouhé Louce je to nekonečné, u každého odpočivadla v duchu přemýšlím, že to zalomím, potichu říkám Tomášovi, že si budu muset v autě zase odpočinout. Pokud chce, ať jde s Jíťou a já dojdu později. Chceš skončit? ptá se mě. Nee, vím, ze mi “nic” není, jen si potřebuji odpočinout, tak nedojdu na snídani, ale na oběd no. Dojdeme k autu, všichni se do něho naskládáme a spíme, 35 minut, je světlo, svítá, vyrážíme. Už si zase povídáme, holky jdou s námi. Loučnou a výhledy máme za světla, heč! Z kopce to bolí, do sjezdovky na Klínech to taky bolí, nemůžu, ale konec se blíží.

Entree jako prase, všichni čekají na snídani, takže máme cíl v plné parádě, v čele s ředitelem tréninku Tomášem Langhammerem, díky!  Froldo! Takové to klišé, že bych to bez tebe nedala, nedala! Usnula bych ve škarpě u Flájí a ráno by mě našel nějaký východňák z Neuhaseunu. #holkyzauta díky! Hned po mámě se o mě umíte nejlépe starat, díky Koloshop.cz za komplet výbavu, od kola po Penco XLC parts Dynafit.

Asi si vymyslím, ještě spoustu ptákovin extrémů. Ale snažím se vstřebat celý závod, to pozitivní, ale hlavně to negativní - abych si vždycky vzpomněla na to vyčerpání a už mě nikdy tahle ptákovina nenapadla

Laďka, ambasadorka Koloshop.cz