Krušnoton 2018 pohledem našich ambasadorů - Honza

Loni jsem začal vlastnit silniční kolo a premiérově doprovázel Naďu. O nic mi nešlo, nejsem přeci silničář ;-). Letos jsem zkusil střední trať a tzv. na sebe. Od začátku naprostá paráda, nálada, počasí, pocit, že to fakt půjde. Moc jsem se těšil. Shrnu-li v pár bodech co bylo.

Moc pěkně se mi jelo, bouřka s kroupami po cestě z Cínovce a pak nahoru na Nové Město mě vůbec nerozhodila. Vše OK, ani řetěz mi nezačal pískat po tom průplachu. Na 90tém km zjišťuji, že mě bolí koleno, za chvíli už obě. Hlava dobrý, stehna dobrý, kupodivu záda dobrý. Všude kolem milí lidé. Na křižovatkách jsem se symbolicky rozhlížel, ale byly hermeticky uzavřeny pořadateli. Super. 

Posledních 50 km, kolena postupně úplně rozebrala psychickou pohodu. Nejprudší úsek z Lukova jsem si popošel. Dokončil jsem strašně otráven tím, že nemůžu zabrat, chci-li v neděli chodit.  V cíli to ze mě rychle vyprchalo. Večer už jsem plánoval, jak na kolena příští rok. Níž sedlovku? Jiné kolo? ( Je mi trošku větší ). Z prohlášení nad cílovým pivem, že "ten desátej tedy 250ku nepojedu ani omylem" už jsem taky upustil.

Krušné hory, kolo, přátelé, profesionálně zorganizovaný závod s neuvěřitelnou atmosférou - Krušnoton - magická věc.

Letos to bylo s bonusem, dcerka Petra mi udělala velikou, velikou radost, jak v pohodě zvládla svou premiéru.

Honza