Kterak Laďka dobyla Ironamana v Izraeli

Publikováno: 29. 1. 2018

6 min. čtení

Laďka Antalová je sportovní nadšenec par excellence. Tuhle si střihne Krušnoton, běhá, kde se dá, tamhle leze po kopcích, brázdí svahy na skialpech, maká na běžkách po Kruškách, prostě dělá vše, na co si vzpomenete. Kromě toho dělá taky triatlon, a letos se rozhodla pokořit Ironmna v Israeli.

Před odletem
Pravě balím na zavodni trip do Izraele. Každopádně to začíná pěkně. Nemůžu najít (všechno poslední dobrou ztrácím a nic nestíhám) silniční tretry, dneska rychlo akce. Střihnu si Ironmana v nových Shimano botkách, díky Koloshop.cz :-) nic nemůže jít hladce, tak jsem zvědavá...

Závod – Pokora. Strach. Nervozita.
Ironmanská distance byla, je a bude vždy stejná (3,8K plavání, 180K kolo, 42K a kousek běh), každý závod je ale jiný. O tréninku nebudu psát nic, nemá to smysl.

Plavání
Od Wintermana jsem neplavala. Nikdy jsem neplavala závod v moři a měla jsem velký respekt. Asi největší respekt a obrovskou pokoru. Nevěděla jsem do čeho jdu, co čekat. Ač je to u mě spíše ojedinělé, strašně jsem se bála, že jedu takhle daleko a nezvládnu to. Zklamu. Ano, nechci zklamat a být zklamaná. Nemám zase žádný trénink. Já! Já, která i kdyby měla dolézt do cíle po čtyřech, tak prostě dokončím. Zpět k plavání ... organizace nic moc, všude byli diváci a my se nemohli dostat v 6:20 na start k Red Sea.

Přeskakujeme zábradlí, pořadatel nadává, ale vidí, že máme černé čepice označující 226K long Israman. Ujistíme se, že plaveme dvě kola a už se skoro odpočítává. Plaveme, není nás moc, tuším, že kolem 200, ale všichni najednou je docela masakr. Po pár metrech dostávám takovou kopačku, že se bojím, že mi oko vyleze na druhé straně hlavy jako v Tom&Jerry, pořád plavu kraul, sice hrozně, ale plavu a plave se mi dobře, druhá kopačka, zuby drží, nespěchám, plavání nic nerozhoduje, u mě už vůbec ne, já chci jako vždy dokončit a užít si to, voda je teplá, neopren sedí.

První kolo 40 minut - na mě dobrý, makám do druhého kola, pole je roztrhané, nikdo nekope, vidím par medůz, Do jedné omylem kopnu, ale v poho, nějak doplavu, ani jednou “paní Radová”, čas necelá 1:18 hod, to mě strašně nakopne, vím, že mám před sebou ještě celý den a že to bude strašně těžké, ale pro hlavu je to strašně důležité, první závodní plavání v moři mám úspěšně za sebou!

T1: volím suché dresy, v kombinéze by mi byla zima a dělám dobře. V depu zdravím Danielu a míjím se s Alčou, pozdravíme se, popřejeme hodně štěstí a já už mažu pro kolo.

Cyklistika
Máme půjčená kola, o tom více asi Alča. Já sice neměla takové problémy jako ona (i když si za to můžeme sami), ale každopádně moje kolo vypadalo dost retro, bylo strašně drahé si ho půjčit. Pískalo, když se brzdilo, sedačka jak na výlet, no děs .. alespoň hrazdu jsme si přivezli z Čech. Vyrazím na 180K, s prvotním 16ti kilometrovým stoupáním. Jede se mi dobře. Hned po startu jsem dala do sebe dětskou přesnídávku, pár vitamínů a šlapu.
Cestou mě povzbuzují závodníci a já jim to opětuji. Do kopce mi dvakrát spadnou brýle a rozjet se je pak docela těžké. vyšlápnu kopec, kde je T2 a zároveň otočka. Celé kolo je příšerné na hlavu, brutálně fouká vítr, což je snad nejhorší, je jedno jestli jedete tam nebo zpátky, fouká pořad, zepředu, ze strany, bokem. Je to strašné na morálku, ale kupodivu jsem v pohodě, jede se mi fakt dobře. Nemám problémy se žaludkem, zatím mě nic nebolí. Z čeho začínám být otrávená a bojím se, jsou občerstvovačky, že budu mít hlaďák. Voda, ionty, gel? A nic víc. Já chci ovoce, nemají vůbec nic.

Jedna jediná občerstvovačka má tyčinky, tak alespoň tak. Je to ale děsné, v závodě za xx xxx peněz a nemáte pořádně jídlo ... Vítr je také hrozný, že já, která se nebojím to kalit z kopce na plný pecky, tak musím jet opravdu opatrně, abych nespadla, poryvy jsou hrozné. Druhá půlka je, co se týče těla, o něco horší, ale bolí mi “jen” kolena, kyčle, záda, jinak jsem v pohodě, fakt jsem šťastná. Musím se jen smát, když na rovině jedu nejlehčí převod a rychlost mi ukazuje max. 12km/hod.
Občas trochu poprchává, dělám videa na GOPRO, fotím, ale samozřejmě i makám. Občas konverzuji, jednou s Izraelcem, co měl kebab na Můstku a žil v Praze 20 let, vídám se na otočkách s Alčou, která aniž bych tušila, trpí jako Hus a překonává se. Zafandím Wintermanům, dvakrát dám wc.
Myslím, že když už nic, tak mi to v těch Koloshop dresech děsné sekne;-), nové tretry Shimano jsou super. I když to bylo nejtěžší kolo, které jsem kdy jela (co se tyče morálky), jsem v T2 s bolesti kolen, ale s úsměvem. Při první tocče nebyli, ale teď už konečně vidím známe tváře, které povzbuzují. Dáša s velkým Mirou jako zmrzliny, ale evidentně taky rádi, že nás vidí.

T2: Převléknout do komprese, tričko s vlajkou, oddílový dres a jdu na to. Konečně trocha ovoce, čaj. Za celý závod se mi nic nestane a já jdu do toitoiky a narvu to kolenem do dveří (modřina, odřená, decentně krev) Plácačka se supporty a otázka, kde je junior? Čeká pod kopcem.

Běh
Rozbíhám se a ono to jde. Seběh 12K z kopce, nohy funguji. vidím Míru a s úsměvem na něj volám. Je to skvělé ho vidět, běží se mnou do města, celý seběh, který si před tím vyběhl (žádný shuttle bus, Míra dá ten den, celý maratón a drtivou většinu s batohem). Těším se, že si dám konečně jídlo, ovoce. Za celý den jsem snědla více gelu, než v životě vypila piva. Divím se, že mi není blbě, není a běží se mi dobře, pořád je to super. Na občerstvovackách stále nic.

Až když doběhnu do města – Eilat, čeká na nás první “jídlo” - banán, pomeranč, datle, preclíky a zase ty debilní gely. Teď už musím “jen” třikrát kroužit na 10K okruhu, což je morál číslo dvě. Psychicky jsem na tom strašně dobře, je mi dobře, tak nějak pořad. Co ale strašně bolí, jsou záda a všechny klouby. Nemůžu zrychlit, a přitom bych mohla, skvěle se mi dýchá, hlava by nejradši sprintovala, ale bolí mi tělo. Nic, chci dokončit ve zdraví a užit si to. Mám chuť na pivo, klasika.

Otočka a vím, že ještě dvakrát, hnus. Na 25K potkávám Mirču a ten se mnou běží dalších 17K.
Na posledních 5tiK nás dožene Alča a zbytek kola kecáme. Ve městě bereme vlajky a užíváme si společně poslední kilometr. Z terásek se ozývá potlesk a lidi volají “čechia”, to je taková úleva, červený koberec, cíl, foceni, já tam mám konečně někoho, kdo vše se mnou sdílí a prožívá - juniora.. Chce se mi trochu zvracet a motá se mi hlava. Dam si Colu, kterou jsem při závodě téměř nepila. Tělo je zmasakrované, ale to bude dobré, za pár dní.

Je mi krásně, bylo to náročné, ale jsem počtvrté železná žena! Díky všem za support!