Krušnoton 2018 pohledem našich ambasadorů - Bart

Publikováno: 13. 8. 2018

2 min. čtení

Minulý rok jsem tuhle drogu, jménem Krušnoton, ochutnal a jak je u drog zvykem, jedna dávka nikomu nestačí. Vím, že ty stoupání budou bolet a že křečím se nevyhnu, přesto to letos zkusím znovu, ještě alespoň jednou. Strava je práskač, každej hned ví, že letos mám najeto prd, jenže na endurovém kole se prostě kilometry najíždět nedají. Zdravotní problémy, ze kterých jsem měl strach, se také nekonají, takže není na co se vymlouvat. Nebudu sám, jede se mnou kolega z endura Jirka Komárek, alias @cyklokouč a samozřejmě v doprovodném vozidle Danuška. A trasa je taky jasná, když půjdete na koncert, tak si ho taky poslechnete celý :-)

Letos byl start i cíl na Lázeňském náměstí a doufám, že to tak zůstane i do budoucna, protože zázemí zámeckého parku, je mnohem příjemnější než asfaltové parkoviště. Po startu se s Jirkou držíme na čele až pod Neznabohy, první ostrý kopec trhá dvousethlavý peloton na malé skupinky. Svatá pětice, je pět ostrých stoupání na Krušné hory: 1, Sněžník – ještě se držím. 2, Nakléřov – všichni mi ujíždí. 3, Komárka – chytám se nějakého maratonce ze Šumperka a spolu nám to jede pěkně. 4, Nové Město – křeče, déšť, ale žádná velká krize jako loni se nekoná. 5, Dlouhá Louka – hele ono to ještě jede :-)

Při druhém výjezdu od Flájí defektím zadní kolo, naštěstí na bufetu na Klínech na mě čeká Danča se svým doprovodným Focusem, vyměním duši, najím se a pokračujeme, opět i společně s Jirkou, do Českého středohoří. Každý kopec strašně kouše, v tom na Černice mi docházejí síly, zase ztrácím a při sjezdu do Lelova jen taktak vybírám ostrou pravou. Do cíle mě už Jirka doslova táhne za sebou

Je to tam, loni jsem dojížděl sám, se slzami dojetí v očích, letos s jedním z nejlepších přátel, v čase 9:22:30 na 81. místě (29. v kategorii). DÍKY VŠEM.