Laďky italské Triatlonové bombardino - nebylo tak sladké, ale stálo za to!

Laďky italské Triatlonové bombardino - nebylo tak sladké, ale stálo za to! 

Pohodlně se usaďte, je to na dlouho! Doporučuji si k četbě dát Aperol spritz. Popisovat běžné závodní události, mám věci v depu, startuje se ráno, vzala jsem tenhle gel, nemám žádný trénink, zobla tenhle vitamín, nemá smysl, to všichni znáte. Takže k věci a střípky ze závodu.

Před závodem

Nic podstatného. Jen jsem se bála cut off "tajmů" ... Věděla jsem, co mě minimálně na kole čeká. Každopádně moje instrukce ráno před plaváním byly, že nemá smysl, aby se supporti vraceli do depa dříve než po hodině a 45ti minutách. Dřív to nestihnu, spíš později a pak musíme zabrat abych po 2 hodinách a 15ti minutách odjela z depa. Je mi docela zima, ale jsem u ohně opečovávaná a společně vyhlížíme start.

Plavání  - 3,8 km

Za úžasné kulisy hudby a ohně jdeme k vodě a v tom se mi ulomí část z brýlí. Nějak to drží, náhradní nejsou a tak jdu. Nervózní jak prase už týden před ... Konečně je to tady! Známá tvář v podobě Jannicka z Wintermana mě příjemně překvapí a nervozita se rozplyne v době výstřelu. Ze začátku si opravdu připadám, jak na rekreačním plavání. Teče mi do brýlí, mlží se, plavu prsa. Chvílemi mám tendence brýle zahodit, snažím se vyhnat negativní myšlenky, že to bude hrozný den, plavu jak (ne)umím, vracečka a už směr břeh. Depo se blíží, supporti mají instrukce a já mám tendecne volat z vody. Hele lidi, mami, ty vogo, já už jsem tady. Plus mínus 1:20 hod. No ze zkušeností mě už nemůže nic překvapit (na Wintermanovi me Míša propásla taky). Vylézam z vody a mám radost ze super času (letos podruhé v neoprenu a když vidím, kolik mám za sebou lidí .. tss super začátek) Supporti nikde. V depu mi pomůžou nějací Frantíci a já se naštěstí za chvíli vidim i s těmi mými. Sice uz jsem oblečená a připravená na kolo, ale vůbec jim to nemám za zlé. Vždyť máme 45 minut na limit  fotka s mamkou jako aktuálním supportem v depu a makáme dál! 

Kolo ‍- 195 km

Má to byt mazec. Neskutečné převýšení, téměř 5000 m na 195 km. Nahoru, dolů. Jako ženská mám o trati představu asi takovou. Jeden zub, dolů, druhý takový zoubek, zase dolů, dlouho dolů, největší "vychytávka" Stelvio, dolů a takový menší brdek - zoubek na závěr a jsem v T2. V celku to souhlas. První dva zuby ve Švýcarsku, krásné prostředí, občas čekáme na semaforu až přejede vlak, ale jede se dobře. Sjezd ze Švýcarska zpěr do Itálie a už směr Prado a 25K stoupání na Stelvio. Nahoře musím být v 16:30, jinak konec. Jede se dobře. Vypadá to nadějně. Supporti mě polévají vodou, krmí, mažou číňanem kolena a krk. Zatáčka 45, 44 ... 30, 10, 9 ... jsem nahoře a mám rezervu 30 minut ... Za mnou hodně závodníků a Stelvio je kosí. Čeká mě posledních 50K. Valím do Bormia a mám tři hodiny na to, být v T2 a opustit ho. Zdá se jednoduché. Ale! Závěrečný brdek = 15K passo . Začínám mít trochu vítr. Bolí to, kouše, ale jede to! 

Dám to! A taky, že jo. Posledních 5K z kopce a měním kolo za boty. Kolo bylo náročné. Trochu, ale jen trochu mě bolel krk, kolena. Ale jinak nebolel zadek, záda. Všechno dobrý. Žaludek fungoval. Kolo až na malé technické detaily nemělo defekt a jelo! Po závodě mohu říct, že jsem jela poprvé na novém sedle Fabric Scoop a kole (Cannondale SuperSixEvo) a mohlo to dopadnout strašně, ale dopadlo to na jedničku s hvězdičkou. Upozornění pořadatelů při rozpravě, že je lepší vzít hliník místo carbonu jsem neuposlechla. A je fakt, že občas to se mnou na silnici dost házelo a dlouhé sjezdy byly tzv. o hubu. 

Běh ‍- 42,2 km

V T2 na sebe leju vodu, ať se trošku proberu a společně s Tomem vyrážíme. Máme 25 minut rezervu. Holky jedou do Livigna a budou čekat někde na trati. Celou dobu počítáme s tím, že závod končí v 1:30. Ve 21:45 je cut off na Carosello, což je samozřejmě nereálné. Teď musíme běžet minimálně 7K/hodina, abychom stihli konec závodu. Prvních 14K se daří. Přidává se k nám Michal, brat zo Slovenska, se kterým jsme se míjeli na kole. Na Stelvio dojel 2 minut před limitem a za ním maršál nekompromisně stahoval lidi z trati. Při představě, že vyjedu Stelvio a o minutu to nestihnu by mě asi kleplo. Michal zastavuje u svých supportu a říká, že s námi nevydrží běžet. Dobře si Michala zapamatujte. 

Ze začátku, po kole jsem měla těžké nohy a chvíli trvalo než najedou na jiný režim. Začalo se mi trošku hůř dýchat, ale tak nějak to střídavě chůzí/během šlo. Pořád jsme drželi tempo. Holky mi dávají hůlky, za chvíli mi ale štvou a odkládám je na kraj cyklostezky, s tím, že si je po cestě vezmu zpět. Omyl, přicházím o ně. Někde kolem půlmaratonu nás míjí Michal se svym supportem. Má představa o běžecké části závodu byla taková, že seběhneme do Livigna, tam to s vracečkou nějak zamotáme, ti nejlepší půjdou na vrchol a my ostatní to hezky na pohodu dokroužíme dole. Omyl. Na půlmaratonu nás sice nečekali nějaké velké kopce, ale vlní se to, né, že ne. Vracíme se zpět do Livigna. Holky nás informují, že limit 23:45 dáme a poslední 3K do T3 stiháme. Cože? Další limit? Limit na puštění do závěrečných 13K. Jejich slova, že tři kilometry za 45 minut přeci musíme dát v pohodě. No ale co když je z toho 2,5K do půlky sjezdovky. Jsem vytočená. Naštvaná. Nestíháme to. Nemám pořádně nastudovanou trasu. Tomáš mě táhne. Už to vypadá, že klesáme, rozbíháme se a zase nahoru ... Děsný! Konečné jdeme dolu. Pět minut na limit. Nevím, kde se to v nás bere, jedeme bomby do T3. Normálně rychle z kopce! bežíme. Přiběhli jsme v 23:44. Jo! Rozhodčí chtějí vidět batohy. Jaké batohy? Mysleli jsme, že povinná výbava je jen na Carosello a ne dole. Minuta na opuštění depa. Holky utíkají do auta pro věci. Batohy kontrolují. To dáme. Ale důležitá paní nám řekne konec. Po tomhle všem nám to unikne o 30 sekund?

 ... Byla jsem unavená, ale v tu chvíli jsem na ni zařvala jestli si ze mě dělá srandu. A hodila jsem bundu na zem. Další dva organizátoři jí říkají ať nás pustí. Pouští. Po 30ti km vybíhame bez pití a jídla. Ale bojujeme dál. Po 2K voláme holkám, že nám musí někde dát pití. Oznamují nám, že už nejsme na mapě vidět. Tomáš kouká na GPS a opravdu. Je konec. Vypla nás. Po tom všem. Je po půlnoci, jdeme po městě a někde se ještě pije Aperol, občas někdo zafandí. Dostáváme se na konec Livigna, cedule posledních 10K a převýšení 1200. Co teď? Závod skončil. Holky akorát přijíždí k nám. Znovu, co ted? Když bychom byli v závodě neni co řešit, ale takhle. Mam debilní nápad dokončit maraton někde na cyklostezce. Myslím, ze osazenstvo nechápe. A tak vyrážíme s Tomem absolvovat další kilometry. Holky jedou do depa a na apartmán. Je zima. Všechno ze mě spadlo. Jsem unavená, ale rozhodně nejsem na šrot. Ujdeme ještě pár metrů. A přichází rozum, který říká: přihlásila jsi se na strašně extrémní závod, zvládla jsi nad očekávání plavání, zajela jsi brutální kolo a když bys neměla limit tak doběhneš/dojdeš. Je ti dobře a jsi zdravá. Otáčíme se a jdeme na apart. V nohách máme 35 km.

Po závodu

Zjišťujeme, že závod nekončil v 1:30, ale v 1:00 ... Poučení pro příště, důkladně pročíst propozice a nastudovat trasu. Posledních 10K nemělo pro nás převýšení 1200, ale méně, i tak bychom šplhali ještě dvakrát do sjezdovky. Kdyby, kdyby, kdyby, ale na kdyby se nehraje. Směrodatné je, že závod skončil v momentě, kdy nás pani 30s po limitu vypla. VÍM!, že kdyby to neudělala, tak by všechno bylo jinak. Jsem spokojená. Trošku naštvaná. Ale to, že se závodu účastnilo kolem 220 lidí a dokončilo pouze 124 o něčem svědčí. Spousta lidí padlo na Stelviu. Někteří ani nevyjeli. Běh pokosil ostatní. Mrzí mi, že celý den proběhl nad očekávání, plnila jsem limity a takhle "vostrej" limit na běhu udělal kaňku nad skvělým výsledkem. Michal dokončil za 5 minut jedna. Získal triko. Ten Michal, co říkal, že s námi nevydrží běžet. Paní ho nechtěla pustit ani ve 23:33. Když bychom se ho drželi ...  ... Kdyby ... Dneska mi psala holčina, se kterou jsem se předháněla na kole. Na Stelvio dokonce s kolem chvíli šla, zvládla ho, ale stejně jako ja skončila na běhu. Jedna z jejích vět: ... I wanted you to be know this in case you were not aware. They never post the race results because so few actually finish. 

So remember this: you are right now the 7.th most extreme female triathlete in the world  Be proud of that!

I přesto, ze organizátoři byli nekompromisní, byl to krásný závod. Jeden z nejlepších. Příroda. Organizace. Hezké to bylo. 

Poděkování:

TEPLICE - město mě podpořilo a patří jim díky. Neberu to jako samozřejmost a je fajn, ze na městě jsou lidi, kterým nedělá problém přispět. #teplice 

KOLOSHOP, DYNAFIT - to, že musí fungovat při závodě tělo a hlava je jasné. Ale k úspěchu patří i další věci ... jak už jsem napsala, kolo parádní - nebolí mě nic, defekt se nekonal a vše doslova šlapalo ... oblečení vytuněné jak na kolo, tak běh - nemám nic odřené, boty - je to neuvěřitelné, žádný puchýř ... díky domácímu týmu koloshop.cz za podporu a péči, nové značce v koloshopu Dynafit Iva Macholdová za možnost oblékat tyhle hadříky. 

SUPPORT TÝM - na závěr to nejlepší! Ivana Antalová, Tomáš Frolík, Jitka Valentová, Janča, vy všichni ostatní doma u obrazovek:-) Ono to prostě bez nich nejde. To nedáte. Jste poloviční. Každý má svoji roli, úlohu. Ať už řídí auto, maže (chleba sádlem, kolena), míchá iontak, běží maraton, nespí skoro 24 hodin ... Máma zaplatí startovné, po závodě - leč spokojené, tak trošku smutné dceři koupí ICON triko, aby "neplakala"  ... Prostě malé činy, puzzle, tetris a ono to funguje a vše do sebe zapadá! DÍKY! ️


.... Uvidíme se na PATAGONMAN 2019! 

Laďka, ambasadorka Koloshop.cz

Publikováno: 2. 9. 2019

Nejčtenější články

×
produkty k porovnání
Porovnat